Každý svého štěstí strůjce?!
Moje babička s hořkostí v hlase říkávala, že „každý svého štěstí strůjcem“. Trochu paradox v zrcadle komunismu, ve kterém žila většinu života. Jako dítě jsem však vnímala, že nejen já, ale i moji rodiče, jsme strůjci mého (ne)štěstí. Ve veřejném prostoru se stále častěji objevují výkřiky tvrdící, že „realitu si vytváříme sami“. Může to tak být? Jak moc to platí? Měla moje babička hlubší pravdu, než tehdy sama nejspíš ani nebyla schopna domyslet?
