Realita není plochá
O tom, jak můžeme objevovat
OPILÍ LÁSKOU
Rozhovor s Vipulem Rikhi – indickým spisovatelem, básníkem a hudebníkem o mystice, lásce a cestě sebepoznání.
Umění odejít
Říká se, že aby mohlo něco nového přijít, musíme nechat to staré odejít. Není lehké opustit pohodlná a jistá místa, pohnout se, aby energie mohla zase „téci“. Dlouho jsem si myslela, že nejde jinak, než vykročit do neznáma a důvěřovat, že nové se vyjeví. Moje zkušenost tohoto roku mi však ukázala, že nejde nezbytně o opuštění v materiální rovině, jako o vnitřní odhodlání odejít, které je spojené s postupným přijímáním změny, která se vyjeví – až nastane čas. Čas, kdy se vše promění, a tak je třeba být připraven až to přijde.
Klimatická konfernece: Paradox prvních obětí
Lidská činnost narušila už téměř 75 procent zemského povrchu a zařadila přibližně jeden milion živočišných a rostlinných druhů na seznam ohrožených. Zástupci tradičních kultur se obávají, že klimatická konference v Glasgow nevnesla do “války s přírodou” žádnou změnu a jen potvrdila dosavadní nesoulad mezi proklamacemi světových lídrů a holou skutečností.
Tvárnost vlastního bytí
Loňský rok byl jedním z nejnáročnějších, troufla bych si říci, že posledních dekád našeho vývoje jako lidského druhu. Pachuť strachu a frustrace, izolace a odcizení, se jen tak z našeho podvědomí nevymaže. Nicméně, co když je to vše jen otázkou úhlu pohledu? V žádném případě nechci snižovat strasti, které toto období celospolečensky přináší, ale neříká se, že „každá krize je příležitostí k růstu“? Co když nám strach z viru a onemocnění dává možnost urovnat svůj postoj ke smrti jako takové?
Integrace krize v odrazu psychedelické zkušenosti
Rok 2021 se chýlí ke konci. Dal nám zabrat, nemyslíte?
Jsou to téměř dvě léta od chvíle, kdy naše média započala sdílet zprávy o podivuhodném viru, který se objevil v čínském Wuhanu. Od té doby procházíme jako lidstvo jednou velkou krizí, ale také bychom s jistou dávkou troufalosti mohli říct, jedním velkým přerodem.
V průběhu pandemie počet diagnóz duševních onemocnění výrazně narostl. Tak například počet lidí s depresí se až ztrojnásobil. Zvýšila se také čísla lidí trpících úzkostnými poruchami, sebevražednými myšlenkami či sebepoškozováním, a své otisky zanechávají pandemická opatření i na dětech.
Psilocybin na sklonku života
V naší společnosti nepatří smrt zrovna mezi oblíbená témata. Když ji někdo přivolá do konverzace, obvykle odněkud zazní přání klidné smrti ve spánku, a rychle se utíká jinam. Přitom konečnost života je něco, s čím se setkáváme již odmalička, potká nás všechny. Nedá se před ní utéci, není možné se před ní schovat, ani ji obelstít, je nezvratnou součástí koloběhu života. Stejně tak jako jsme sem jednou přišli, zase odejdeme.
Vision quest: Hledači vize Velkého Ducha
S velkou pravděpodobností bychom mohli říci, že nikdy v historii lidského společenství neexistovalo tolik možností nabízejících seberozvoj, sebepoznání, cestu k seberealizaci jako dnes. Stejně tak bychom mohli říci, že ani hledačů sebe samotných ještě tolik nebylo, a není to způsobeno jen výrazným nárůstem počtu obyvatel naší planety posledních desetiletí. Boom seberozvoje graduje již mnoho let, však izolace způsobená pandemií jakoby podpořila tento trend způsobem, který nebyl zrovna ležérním polechtáním – symptomy vnitřní nepohody, tenze a úzkosti gradující narůstajícím počtem depresivních pacientů, mluví za vše.
Psychedelika, covid a přítomnost
Doba Covidová je mj. i docela význačná stále se zvyšujícím počtem uživatelů psychedelik. Ono to nejspíš (dle mého subjektivního názoru) nesouvisí pouze s karanténou a izolací, ale s obecnou popularizací této tématiky.
Byly doby, kdy jsem byla, skoro bych až řekla, „fanaticky fascinována“ psychedeliky a jejich účinky. Dlouhé roky neuplynul týden bez psychedelické zkušenosti – vévodila kyselina lysergová. Povětšinou v rekreačním kontextu a s postupem času snad můžu říci i v bezpečnějších rámcích.
Vision quest #1
Dnes je tomu přesně rok, kdy jsem zasedla v lese, abych absolvovala rituál zvaný Vision Quest (hledání vize).
Tento rituál indiánského kmene Lakota spočívá v tom, že v lese strávíte (v mém případě) 3 noci a 4 dny bez jídla, pití, spánku.
Rituál má několik fází (obdobně jako psychedelická zkušenost) – příprava, samotná zkušenost, integrace.
Účastníci rituálu se dělí na dvě skupinky, jedna skupinka jsou pomocníci, kteří obstarávají posvátný oheň, skrze který jsou propojeni s „hledači“, jež sedí v lese. Pomocníci do ohně házejí jídlo, lijou vodu a říká se, že jedí, pijí a spí za ty, kteří sedí v lese. Dokonce jsem byla svědkem toho, jak velmi silná emoce zasáhla kamarádku – pomocnici – a byla to ona, kdo ji zpracovával, ačkoliv nebyla její, nýbrž hledače vize.
Osobní zodpovědnost v zrcadle psychedelické zkušenosti
Je tomu něco málo přes pět let, co jsem fascinována potenciálem rozměrů psychedelické zkušenosti, zcela propadla této tématice. Pochopení, že existuje nástroj, který nám může nastavit zrcadlo, zavést nás hluboko do podvědomí a odkrýt nejtajnější komory našeho vnitřního světa a to vše navíc skrze vizuálně atraktivní a prožitkově naplňující zkušenost, se mi zdálo ohromné. Cítila jsem se tehdy jako Columbus po objevu Ameriky, přičemž ale já jsem Ameriku již znala a navštívila, ale její možnosti jsem nedohlídla.
Bytostné prožívání reality
Už dlouhou dobu se sama sebe ptám, jaké formy prožívání reality máme asi k dispozici, a na čem záleží, jak zrovna realitu prožíváme.
Výrazné změny v mém vlastním prožívání byly obvykle stimulovány psychedelickou zkušeností, to však neznamená, že bez ní by se to nestalo. Myslím, že stalo, jen za jiné situace a třeba trochu jinak, možná trochu později.
