Loňský rok byl jedním z nejnáročnějších, troufla bych si říci, že posledních dekád našeho vývoje jako lidského druhu. Pachuť strachu a frustrace, izolace a odcizení, se jen tak z našeho podvědomí nevymaže. Nicméně, co když je to vše jen otázkou úhlu pohledu? V žádném případě nechci snižovat strasti, které toto období celospolečensky přináší, ale neříká se, že „každá krize je příležitostí k růstu“? Co když nám strach z viru a onemocnění dává možnost urovnat svůj postoj ke smrti jako takové? Přijmout konečnost života? Co když nám ztráta zaměstnání dává možnost přehodnotit, zda to, co děláme, je nanejvýše smysluplné pro nás, pro společnost i pro planetu? A co když už bylo na čase, abychom se naučili trávit čas sami se sebou, srovnali své hodnoty, motivace i záměry? Na chvíli se zastavili a uvědomili si, kdo jsme a čím přispíváme nebo můžeme přispívat společenství, ve kterém žijeme? Zodpovědět tyto otázky je snad to nejtěžší, co bychom pro sebe v životě měli udělat, ale kdy jindy, než teď? Kdy jindy bude taková příležitost pro změnu nás samotných?
Kdybych se pokusila charakterizovat svou rodinu, bylo by to asi takhle: „Moje rodina dělala vždycky věci jako vždycky.“ A pak jsem se jim narodila já. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že prostě nemůžu dělat věci jinak než po svém, protože pak duševně strádám, začala jsem sic nevědomě, však velmi důkladně manifestovat všechny strachy svých rodičů. Dvě nedokončená magisterská studia, všechno, čím se zabývám se nějak dotýká změněných stavů vědomí a psychoaktivních substancí – tedy „drog“. Celou eskapádu utváření mého já, zcela odlišného, než jak se v rodině očekávalo, završil můj ex, který pocházel z muslimské rodiny z Afghánistánu. Zpětně vnímám, že všechno dohromady byla docela nálož, avšak eventuálně jakoby prolomila struktury zajetých rodinných
kolejí. Neb i přesto všechno se máme rádi, ačkoliv se dodnes učíme navzájem se přijímat takoví, jací jsme.
Na podzim loňského roku jsem se setkala tváří v tvář s fyzickou smrtí. Seděla jsem jako spolujezdec, když jsme v rychlosti nad 100km/h čelně narazili do kolony stojících aut. Od chvíle, kdy jsem si to uvědomila až po náraz uběhly asi 3 vteřiny. V jeden moment jsem přijala, že tady to končí. Odevzdala jsem se smrti. Schopnost odevzdání se, kterou jsem nabyla díky hlubokým psychedelickým zkušenostem, mi pravděpodobně zachránila život nebo alespoň fyzické tělo. Moje tělo zatančilo prostorem a vlastně kromě nějakých pohmožděnin a naraženin se mu nic nestalo. Uvědomila jsem si, jak je tělo moudřejší než my. Ono ví, jak se pohybovat prostorem, aby si neublížilo, jen mu nejsme zvyklí dávat prostor, protože mysl myslí, že ví líp. Při této autonehodě zemřel v autě, do kterého jsme narazili, malý človíček, v podstatě miminko. Smrt byla přítomná. Těžko vyjádřit, kolik bolesti, smutku a trápení přinesla všem zúčastněným.
Tato tragická zkušenost mi změnila život. Otevřela ve mně nepoznané komory úcty a respektu k životu, nové poznání vnitřního klidu i úžasu z přítomného okamžiku. Čtyři měsíce po nehodě jsem mluvila se svou duchovní učitelkou a styděla se připustit, že tato nehoda měla pro můj život tak zásadní přínos – vždyť při ní
zemřel člověk! Odpověděla, jako vždycky s ledovým klidem: „V životě nás potkávají jenom zkušenosti. Je jen na nás, jak se k nim postavíme. Je jen na nás, zda dokážeme naplno využít jejich potenciálu k transformaci nás samotných k lepšímu.“
A tak bych toto sdělení chtěla zakončit výzvou: Buďme tvární! Někdy je transformace prostě nezbytná. Ať už se jí vyhýbáme jako čert kříži, stejně nás dostihne. Skrze celospolečenské změny, skrze naše děti, nebo drastickou nehodu. Je jen na nás, jak dokážeme transformovat přítomný okamžik, aktuální zkušenost, v náš růst a prospěch.
Tento zápis měl být, však nikdy nebyl veřejně publikován. Napsala jsem jej někdy na jaře roku 2021.
Art: Android Jones
