Moje babička s hořkostí v hlase říkávala, že „každý svého štěstí strůjcem“. Trochu paradox v zrcadle komunismu, ve kterém žila většinu života. Jako dítě jsem však vnímala, že nejen já, ale i moji rodiče, jsme strůjci mého (ne)štěstí. Ve veřejném prostoru se stále častěji objevují výkřiky tvrdící, že „realitu si vytváříme sami“. Může to tak být? Jak moc to platí? Měla moje babička hlubší pravdu, než tehdy sama nejspíš ani nebyla schopna domyslet?
Je tomu něco málo přes pět let, co jsem fascinována potenciálem rozměrů psychedelické zkušenosti, zcela propadla této tématice. Pochopení, že existuje nástroj, který nám může nastavit zrcadlo, zavést nás hluboko do podvědomí a odkrýt nejtajnější komory našeho vnitřního světa a to vše navíc skrze vizuálně atraktivní a prožitkově naplňující zkušenost, se mi zdálo ohromné. Cítila jsem se tehdy jako Columbus po objevu Ameriky, přičemž ale já jsem Ameriku již znala a navštívila, ale její možnosti jsem nedohlídla.
„Chtěla jsem podstoupit hlubokou introspekci ve formě rituálu s kůrou kořene afrického keře Tabernanthe Iboga a trochu se po náročném rozchodu srovnat. Iboga však výrazně snižuje tepovou frekvenci a je tedy dobré srdce předem otestovat. Namísto rituálu, od kterého jsem beztak očekávala, že vyřeší moje bolístky, jsem dostala výsledky testů EKG, které podle spřáteleného srdečního chirurga vypadaly jako testy srdce uživatele amfetaminu po dvaceti letech. Doslova mi napsal: „Srdce by se Ti mohlo kdykoliv zastavit.“
Léto je v plném proudu, slunce svítí, festivaly běží o sto šest. Desítky tisíc lidí během léta odjedou strávit několik dní pod stanem, u ohně, s hudbou a partou přátel. Navíc to slunce a pivo a sem tam nějaký joint nebo jiná psychotropní látka jsou pro mnohé velkým lákadlem.
A co vy, ztratíte někdy kontrolu?
Smyslem tohoto článku není moralizovat, nýbrž otevřít téma vlastní zodpovědnosti.
„V posledních letech zjišťuju, že stále méně věcí mi dává v životě smysl. Stále více projektů, aktivit či informací mě nechává zcela chladnou anebo mi přijde doslova „smysluprázdných“. Dělám, co můžu, abych se udržela ve svém středu. Ani příliš kritická, ani přehnaně aktivistická, a už vůbec nechci být moralistka. Občas mě nazývají demagogem, někdy mi to holt ujede.“
Ve spojení s psychedelickými látkami se v dnešní době často mluví o renesanci, tedy obrození snahy pochopení jejich potenciálu, uchopení jejich rizikových faktorů a ustanovení směrnic k jejich bezpečnému užívání. Odložíme-li stranou všechny předsudky spojené se strachem z hrůzostrašných drog, které mohou zničit životy našich dětí, můžeme na ně pohlédnout jako na medicínu pro duši nebo jako na terapeutický nástroj.
