Nejedna persona moderní doby – autoři, umělci, filozofové – reflektuje současný stav, ve kterém se globálně nacházíme – a to nejen z hlediska ekologického, ale také stádia vývoje a psychického stavu lidstva. Takovými jsou např. Thomas Berry (autor knih jako Sen Země (The Dream of the Earth) nebo Velké dílo, filozof Charles Eisenstein (autor např. Klima: Nový příběh – Climate: The New Story), David Attenborough (hlavní představitel a autor série dokumentárních filmů Netflixu – Naše planeta), filozof Arne Naess (myšlenky hnutí Hlubinné ekologie), David Abram – autor myšlenek spojených s uvědomění si světa za rámcem toho lidského, a dále třeba i G. Tyler Miller, Derrick Jensen, Freya Mathews, Andreas Weber, Hildegarda Kurt a mnoho dalších.
Častěji a častěji se ozývají hlasy poukazující na degradaci naší existence na všech pomyslných frontách. A jistě, jsou oblasti, které se rozvíjejí a kvetou, otázkou však je, jestli dokáží zabezpečit něco jiného než komfort a úroveň kvality života, která v ohledech krize spojené s možným vyhynutím našeho a dalších druhů jaksi ztrácí svůj smysl.
Záměrem tohoto článku je tak trochu bez skrupulí pohlédnout na stávající situaci, poukázat na propojenost vnitřního světa jednotlivce s vnějším světem celku, představit filozofický koncept hlubinné ekologie a také přinést zamyšlení, jakou roli v této partii hrají nebo by mohla hrát psychedelika. Některé úvahy však sahají ještě hlouběji, a tedy varování: Není pro slabší povahy.
Duševní nerovnováha lidstva
Napříč minulými články tohoto seriálu přinášejících nejrůznější pohledy na psychedelika se objevovala alarmující čísla o počtu lidí, kteří trpí depresí či jiným duševním onemocněním (přibližně každý 4. na planetě). Dalším zmiňovaným smutným faktem je, že až třetině z nich se nedostává léčby, která by zabrala a jejich utrpení snížila. Zůstávají bez pomoci, de facto bez naděje. Přibližně třetina této třetiny se v průběhu života pokusí spáchat sebevraždu.
V oblasti duševních onemocnění, jež léčí psychiatrie, se navíc s naprosto vyléčenými pacienty setkáváme jen ojediněle. Jeden se musí ptát, zda přistupujeme k psychickým nemocem správně. Velmi často totiž moderní metody péče nesměřují k vyléčení, nýbrž jen ke snížení bolesti, k eliminaci příznaků, k znecitlivění. Ale na vině není jen přístup psychiatrů. I samotní pacienti opakovaně přicházejí k odborníkům, prosí o pomoc a zároveň zdůrazňují: “Hlavně, ať nemusím nic řešit.”
Tento přístup vzdáleně připomíná nekontrolovanou jízdu na kole: na plášť se sice může nalepit mnoho záplat, ale jsou momenty, kdy už další provizorní vyspravení nestačí a je potřeba se podívat hlouběji.. Když však začne být opotřebovaná a příliš zaplátovaná i duše, je čas ji vyměnit. To bohužel – a naštěstí – v případě člověka, není možné.
Země a její zdravotní stav
Začne-li se o fakta, poukazující na stav naší planety, zajímat člověk se vztahem k přírodě, s nejvyšší pravděpodobností rychle přestane anebo skončí s depresí. Katastrofa střídá katastrofu a predikce nejsou v žádném ohledu pozitivní. Ledovce stále tají, fosilní paliva se stále hojně užívají, plasty se nerozkládají, prales se kácí, rozmanitost fauny a flóry se snižuje, planktonu už moc nezbývá, planeta se otepluje a klimatické hodiny neodbytně odpočítávají. Bod zlomu klepe na dveře a my pořád kolektivně předstíráme, že se to neděje.
K zamyšlení vede společná tendence našeho vědomého lidského druhu uhýbat pohledem, kdykoliv jde o hlubinnou pravdu, ať už ekologickou, tak tu vlastní, niternou. Utíkáme před vědomím stávajícího stavu, jeho příčinami i potřebnými řešením, protože je to bolestné, v jistém slova smyslu “náročná existenční zkušenost” sama o sobě.
V roce 2019 byla publikována studie nazvaná From Egoism to Ecoism, jejíž představující odstavec říká: “Zdá se, že lidé jsou stále více odpojení od svého přírodního (přirozeného) prostředí, což je v přímé souvislosti s tristním duševním zdravím a stejně tak ekologickou destrukcí.”
Ať se na toto tvrzení podíváme z jakéhokoliv pohledu, propojenost je evidentní. Člověk ztratil kontakt sám se sebou a tedy i s přírodou, ze které pochází – a není mu z toho dobře. A z jiné strany, příroda, ze které člověk pochází, se nachází v tristním stavu, a člověku z toho není dobře..
Hnutí hlubinné ekologie
V roce 1973 vstoupilo do filozofického prostoru hnutí Deep Ecology – Hlubinné ekologie, jemuž vdechl život Švéd Arne Naess publikováním článku, který bychom mohli přeložit jako “Mělké (povrchní) a hlubinné, dalekosáhlý rozměr ekologického hnutí: shrnutí”. Mělké se v tomto kontextu odkazuje k nepříjemné pravdě, že vytváření nových technologií, ukončení používání fosilních paliv, praktikování ochranářské biologie a snaha žít jednodušeji – i když jsou důležité a nezbytné – zahrnují pouze léčbu symptomů. Arne Naess již před 50 lety formuloval to, vůči čemu je dodnes většina uší zcela hluchá, principy ekologického hnutí, které “hluboce zpochybňuje” záměry i smysl lidského konání.
Hnutí hlubinné ekologie naznačuje, že skutečným výchozím bodem k uzdravení sociální a environmentální krize jsou sebekonfrontace, sebereflexe a zkoumání světového názoru ovlivňujícího naše postoje a chování. Za tímto hnutím stojí 8 principů, které Naess konzultoval s mnoha světovými odborníky a ve své publikaci zmiňuje, že většinou s ním všichni souzněli – souznění však neznamená, že je člověk přijme za své a implementuje je do svého života a kosmologie.
8 principů hlubinné ekologie
#1 Blaho a rozkvět života na Zemi lidské i jiné formy mají hodnotu samy o sobě (synonyma: vnitřní hodnota, inherentní hodnota) a to zcela bez ohledu na jejich užitečnost lidem.
#2 Bohatství a rozmanitost všech forem života přispívají ke vztahu těchto hodnot a jsou také hodnotami samy o sobě.
#3 Lidské bytosti nemají právo omezovat toto bohatství a rozmanitost, s výjimkou uspokojování životně důležitých potřeb.
#4 Rozkvět lidského života a kultury jde ruku v ruce s výrazným snížením lidské populace. Rozkvět ostatního života takový pokles vyžaduje.
#5 Současné zasahování lidí do okolního světa je nadměrné a situace se rychle zhoršuje.
#6 Je třeba, aby se změnila politika. Politika ovlivňuje základní ekonomické, technologické a ideologické struktury. Výsledný stav věcí se bude hluboce lišit od současného stavu věcí.
#7 Ideologická změna spočívá především v ocenění kvality života (spočívající v situacích přirozené hodnoty) spíše než v dodržování vysoké a stále se zvyšující životní úrovně. Převládá uvědomování si rozdílu mezi velkým a významným.
#8 Je povinností těch, kteří se přihlásí k výše uvedeným bodům, aby se přímo či nepřímo pokusili provést potřebné změny. Tento princip zdůrazňuje důležitost hlubinného dotazování jakožto procesu, kterým následuje/rozvíjí/uplatňuje ostatní principy.
Země není majetkem lidí
V knize “Livining in the Environment” (Žijící v prostředí) vyjádřil G. Tyler Miller čtyři principy, ze kterých vychází moderní společnost:
#1 Lidé jsou zdrojem veškeré hodnoty,
#2 Příroda existuje pouze pro naše použití,
#3 Naším primárním účelem je vyrábět a spotřebovávat,
#4 Výroba a spotřeba musí donekonečna stoupat, protože máme právo na stále se zvyšující materiální úroveň života.
Sám zmiňuje, že ví, že většina z nás by pravděpodobně všechna tato prohlášení nepřijala, avšak dodává, že kolektivně i individuálně, korporačně i vládně, jednáme, jako bychom je za vlastní přijali – a to je to, na čem záleží.
Psychedelika v léčbě vztahu k Zemi
Výsledky studie anglických vědců ukázaly, že “větší zkušenost s psilocybinem předpovídá užší vztah s přírodou ve srovnání s uživateli jiných látek, stejně jako s neuživateli”. Sam Gandy, jeden z autorů studie přitakává a dodává, že prohloubení vztahu s přírodou může mít pozitivní důsledky na duševní zdraví a pohodu a člověka.
Arne Naess, po své psychedelické zkušenosti poznamenal, že vnímá, jak mu psychedelika (konkrétně LSD) prohloubilo schopnost vcítit se do věcí v hloubkách a intenzitě, které mu do té doby nebyly přístupné. Dodal však, že tam, kde se jeho zkušenost hlubiny již dotkla, mu psychedelická zkušenost prožitek neprohloubila.
Pakliže člověk ztratil schopnost propojit se s přírodou na hlubší úrovni, tak aby mohl vnímat, jak neoddělitelnou součástí naší existence příroda je – lůnem i hrobem, náručí i zrcadlem, pak možná právě psychedelika by mohla napomoci toto spojení posílit. Podpořit uvědomění, že nemůže být člověka bez planety, nemůže být života bez přírody.
Ralph Metzner, pionýr psychedelického výzkumu, prohlašoval, že psychedelika mohou posloužit “jako katalyzátor nové kultury expanze vědomí”. Tato nová kultura podle něj zahrnovala hnutí za lidská práva, protiválečný aktivismus, sexuální revoluci, posílení práv žen, kreativní inovace v umění i technologii a výrazně také v otázkách ekologie.
Psychedelická zkušenost nám umožňuje prožít vhledy mystického a vizionářského ražení, a není tak neobvyklé, že reflektují stav lidstva, vědomí Země, či vyjevují rozměry společenství a/nebo kosmické jednoty. Právě prožitky jednoty se vším mohou hrát významnou roli v uvědomění, jak naprosto nedílnou součástí přírody jsme a stejně tak ona naší.
Je zcela nezbytné, abychom hledali cesty, jak žít s planetou a všemi živými organismy v symbióze. Otázkou je, zda je to možné bez toho, abychom nejen zastavili konstantní růst “blahobytu” lidstva, ale naopak radikálně snížili nároky na komfort a úroveň kvality života, jež uplatňujeme na úkor ostatních živých organismů.
V roce 1980 bylo součástí prohlášení Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN): “Aby lidská společnost mohla žít v souladu s přírodním světem, na kterém závisí přežití a blahobyt, je vyžadována nová etika zahrnující rostliny a zvířata i lidi.“
“Taková etika by byla jistě účinnější, kdyby se podle ní řídili lidé, kteří věří v její platnost, spíše než ti, kteří pouze věří v její užitečnost.” – okomentoval tyto snahy Arne Naess
Tento článek byl publikován v červnovém čísle časopisu Regenerace.
