Představte si, že existují látky, které vám umožní přemýšlet, vnímat a prožívat realitu zcela jinak, než jste zvyklí. Tak moc jinak, že na otázku, jak si vykládáte přísloví „Vrána k vráně sedá“, odpovíte: „Je jim spolu dobře.“ Výzkum psychedelických látek a jejich legální zavedení do léčebné praxe ale narážel a naráží na mnohá úskalí.
Tematika psychedelických látek a jejich historie, současného postavení a snad i budoucího zasazení do naší společnosti otevírá otázky, které přímo i nepřímo souvisejí nejen s dalším směřováním naší civilizace, ale i s obecným pojetím fundamentálních otázek týkajících se možností vědomí, duchovního rozměru našeho bytí, osobní zodpovědnosti každého jednotlivce, a v neposlední řadě i našeho přístupu ke zdraví.
Na jedné straně jsou psychedelika přírodní látky, které (podle všech dostupných důkazů) lidé užívali odpradávna za účelem léčení, (sebe)poznání nebo prohlubování duchovních zkušeností. Na straně druhé jsou to také látky, jejichž uchopení „moderní“ civilizací tvrdě narazilo na tendence zneužívání, strach z neznámého a hluboce zakořeněné systémové struktury, jejichž změna bude pravděpodobně nejspíš bolestivá.
Naučili jsme se vnímat svět jako neměnné prostředí, kde platí fyzikální zákonitosti a obecně daná pravidla. Realitě, kterou jsme si vytvořili k obrazu svému, jako by v dnešní době vévodily dva principy – komfort a jistota. Nicméně, současná pandemická situace nás stáčí zcela jiným směrem. Izolace a opatření jsou vysoce nekomfortní a o jistotách se v dnešní době nedá vůbec mluvit. A tak jsme jako dítě, které se na neznámém povrchu učí chodit v nových botách, jež jsou mu malé, ale ono si to neuvědomuje. Zatímco kdybychom byli schopní opustit své představy o tom, jak mají věci být, a jak bychom chtěli, aby byly, mohli bychom s lehkostí tančit obutí či bosí, na povrch nehledě.
Psychedelická zkušenost je nástroj, který nám mění vědomí – ne nadarmo se říká, že jej rozšiřuje. Jako bychom na chvíli mohli odhodit klapky na očích a nahlédnout na nekonečné množství možností vnímání sebe a světa kolem nás. Rozhodně to neznamená, že takovéto zkušenosti budou vždy pozitivní – vždyť ani život sám není jen procházka růžovým sadem, ale pokud jsme schopní náročné prožitky adekvátně uchopit, přijmout, zpracovat, jejich možný přínos může přesahovat naše očekávání – podobně jako krize v životě.
Psychedelika jsou látky, které současná medicína začíná uznávat jako nástroje pomáhající léčbě, nicméně v tradičních kulturách je rituálním způsobem užívají už dávno.
HOUBY, KTERÉ UČÍ
Ačkoli houby obsahující psilocybin přirozeně rostou i u nás, do povědomí naší vědecky orientované civilizace se dostaly v polovině minulého století, kdy je v Mexiku „objevil“ Gordon Wasson a o neobvyklých účincích neznámých hub podal hlášení široké veřejnosti i vědecké obci. Na úpatí pohoří Sierra v Mexiku žila totiž v minulém století žena, o níž se dodnes mluví jako o šamance, která „západnímu“ světu představila psychedelické houby. Maríi Sabinu, příslušnici kmene Mazatéků, předcházela její pověst na hony daleko. Tak daleko, že dohonila i zvídavého badatele, etnobotanika Wassona, který léčitelku v roce 1955 navštívil a přesvědčil, aby se spolu s fotografem mohli zúčastnit její seance s houbami.
Medializace Wassonovy zkušenosti následně způsobila, že malou vísku Huatla de Jimenez zavalily hordy zvědavých nadšenců doufajících, že jim María Sabina umožní ochutnat prostřednictvím „magických“ houbiček poznání. Nápor turistů následně způsobil, že María Sabina byla vlastními lidmi zavržena, nařčena z prodeje jejich tradic a její skromný domeček byl vypálen. Zemřela v chudobě v roce 1985.
María Sabina nám dala velký dar, který se paradoxně stal její zkázou. Údajně poté, co vědci našli aktivní látku v houbách – psilocybin – a extrahovali ji, vrátili se za ní a nechali ji vyzkoušet chemickou substanci. Některé zdroje říkají, že potvrdila, že efekt je stejný. Jiní badatelé zmiňují, že s ní pak houby „přestaly komunikovat“. Kde se nachází pravda, to už dnes asi nikdo s jistotou neví.
VÁLKA PROTI DROGÁM
Zájem vědecké obce o potenciál psilocybinu v následujících letech rostl. Po celém světě začaly probíhat četné výzkumy, a to nejen psilocybinu, ale například i LSD, jež bylo rozšířeno po roce 1943. Metodologie tehdejších výzkumů by však dnes mnohdy neprošly skrz etické komise, nicméně přesto vypovídají, že se nám do rukou dostaly nástroje nevídaných možností.
Za zmínku stojí výzkum z roku 1960 a 1963 Timotyho Learyho v Concordské věznici. Tomuto harvardskému profesorovi, jemuž se jeho nadšení o několik let později vymklo z rukou, a tak bychom mohli říci, „když byl Leary ještě zcela při smyslech“, se podařilo protlačit výzkum podání psilocybinu v kombinaci s psychoterapií 32 vězňům. Jeho cílem bylo inspirovat je ke změně přístupu k životu. Míra recidivy, návratu do věznice po propuštění, byla totiž velmi vysoká – obvykle se během prvních šesti měsíců vrátilo ke kriminální činnosti 64 procent propuštěných. Z Learyho experimentální skupiny to však bylo jen 25 procent. Je možné, že zkušenost s psilocybinem „narovnala“ morální hodnoty těchto lidí? Leary chtěl ve výzkumu pokračovat, nicméně rozšiřování věznice, jakožto soukromého komerčního subjektu, nebylo v souladu se snižováním počtu vězňů. Věznice přece potřebují vězně, aby mohly generovat peníze.
Dalším pozornosti hodným výzkumem byl takzvaný Experiment na Velký pátek Waltera Pahnkeho, který proběhl v roce 1962 v Marschově kapli. Experimentu se zúčastnilo dvacet studentů teologie a několik zkušených průvodců. Polovina účastníků dostala vyšší dávku psilocybinu, druhá polovina obdržela placebo. Nikdo nevěděl, co kdo dostal. Záměrem bylo zjistit, zda se prožitky podnícené psychedelickou zkušeností podobají a dají kategorizovat jako mystické, se kterými se setkáváme v duchovních kruzích. Devět z deseti účastníků, kteří požili psilocybin, popsalo své prožitky jako vysoce spirituální a uvedlo, že je považovali za skutečné. Zajímavostí je, že takovýto prožitek popsal i jeden z těch, kteří dostali placebo. Psychedelický výzkum v té době patřil k velkým objevům nových možností pro pochopení vědomí a sloužil také k prohlubování tehdejšího chápání psychických onemocnění. Nicméně všechny snahy byly přerušeny vznikem Mezinárodních úmluv OSN (1961, 1968), jež psychedelika nekompromisně zařadily na seznam zakázaných látek, jako jsou heroin, crack či (met)amfetaminy – všechny tyto látky byly označeny za „drogy“ bez žádného nebo s minimálním léčebným potenciálem. Následné vyhlášení „války proti drogám“ bylo jen smutnou tečkou za nadějnými dekádami výzkumu možností využití psychedelik.
Důvodů, které vedly k této formě zákazu a znepřístupnění psychedelik veřejnosti i vědeckému výzkumu a medicíně, bylo mnoho, nicméně jedno je již jasné – dodnes neexistují kritéria, podle kterých se tak stalo a která by toto zařazení byla schopná argumentačně či z hlediska vědeckých důkazů obhájit.
„Ne ze souhlasu, ale z pochybností, se rodí pokrok.“ – Jan Amos Komenský
I přes globální zákaz psychedelik, který se odrazil i na téměř kompletním vymýcení jejich výzkumu, se pořád našli odborníci, kteří o adekvátnosti zákazů pochybovali. Odborníci, kteří byli hluboce přesvědčení o potenciálu výrazně převyšujícím rizika (v případě užití v adekvátním kontextu) a přínosech pro medicínu, společnost i jednotlivce.
RENESANCE VÝZKUMU
V posledních dvaceti letech můžeme vnímat renesanci výzkumů psilocybinu (i psychedelik obecně) a s tím spojenou medializaci této tématiky, raší doslova jako houby po dešti. Z hlediska neurověd (zaměřených na fungování psychedelik v mozku) patří mezi průlomové objevy jejich schopnost podpořit vznik nových spojení mezi nervovými buňkami v mozku. Nejenže jsou tyto jevy spojené s pozitivními psychickými změnami a posilují sebeuvědomění, ale prokazatelně také podporují duševní pohodu a zvyšují efektivitu psychoterapie.
Výzkum Rosalind Watts z roku 2017 poukázal na výrazné posílení kontaktu s přítomností, schopnost přijímání potlačených emocí a celkové zlepšení propojenosti pacientů se sebou i s okolním světem. Její výzkum byl zaměřený na léčbu rezistentní deprese, což znamená, že pacienti byli odolní vůči klasickým léčebným metodám. Tato forma léčby se tedy zkouší u lidí, u nichž jiné léčebné postupy nefungují, a jsou tak pro ně mnohdy jedinou (ne)dostupnou nadějí. Kromě deprese se psilocybin jeví slibným i pro léčbu obsedantně‐kompulzivní poruchy, chronických bolestí hlavy (tzv. cluster headache), poruch příjmů potravy, závislostí a v poslední době je nadějí i pro umírající pacienty trpící existenční úzkostí.
Americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv byla psilocybinem asistovaná terapie, přestože je teprve ve fázi výzkumu, označena za „průlomovou léčbu“ a zpřístupněna pacientům v rámci takzvané léčby ze soucitu. V praxi to znamená, že pacienti rezistentní vůči různým formám běžné terapie, mohou zažádat o výjimku zpřístupnění této léčby. U pacientů s diagnózou nevyléčitelného onemocnění se totiž mnohdy projevuje spirituální přesah psychedelické zkušenosti, kdy tato zkušenost napomáhá přijetí konečnosti života a smíření se smrtí.
ČESKÁ PSYCHEDELICKÁ REPUBLIKA
Před již zmíněným zákazem bylo Československo na výsluní světového psychedelického výzkumu (pro zajímavost, Československo bylo poslední zemí na světě, kde výzkumy LSD dostaly červenou) a ani moderní bádání není pozadu. V současnosti je jedinou institucí, která může ilegální psychedelické látky podávat v rámci výzkumu pacientům, Národní ústav duševního zdraví (NUDZ) v Klecanech u Prahy.
Studií běží hned několik. Dlouhodobě se zkoumá užití ketaminu v léčbě některých forem deprese, probíhá II. fáze klinického hodnocení evropské studie methylendioxmethamfetaminu (MDMA, laicky zvaného i extáze) asistované psychoterapie pro léčbu posttraumatického stresového snydromu (PTSD), vědci plánují cestu do Amazonie s cílem výzkumu neurobiologie ayahuascy užité v tradičním prostředí a v neposlední řadě je rozjetých hned několik studií zkoumajících psilocybin.
Od prosince 2020 se ketamin podává také v rámci léčby deprese na Psychedelické klinice Psyon. Ta se tímto počinem stala oficiálně prvním soukromým subjektem legálně podávajícím látku s psychedelickými účinky (ketamin) v bezpečí psychoterapeutického rámce.
PROBLEMATICKÝ PROCES
Současné legislativní postavení medicíně neumožňuje podávat psychedelika, jež jsou na takzvaném seznamu IV., jinak než formou výzkumu. Než se vědci z NUDZ, jako Jiří Horáček, Martin Brunovský, Tomáš Páleníček, Filip Tylš a další, dopracovali k podávání psilocybinu pacientům, museli nejprve uskutečnit rozsáhlé bádání, provést animální studie a studii na zdravých dobrovolnících. Podrobnosti této studie jsou spolu s některými příběhy uvedeny v knize Fenomén psychedelie od Filipa Tylše. Takováto cesta k léčbě je standardní de facto pro každý lék, jehož účinek a další aspekty se zkoumají.
Trvalo dlouhé roky, než došlo na fázi podávání psilocybinu nemocným. Takové studie běží aktuálně
dokonce tři. První probíhá ve spolupráci se zahraničními institucemi a zaměřuje se na léčbu deprese (rezistentní). Další dvě studie, jejichž design vytvořili čeští vědci, jsou takřka „na spadnutí“, již prošly všemi schvalovacími procesy. Porovnávají účinek psilocybinu, ketaminu a placeba jednak v léčbě vážné deprese a jednak v paliativní péči.
Největším zádrhelem je momentálně financování, neboť psilocybin (i další psychedelika) nepatří k lékům, které by zajímaly farmakologické firmy natolik, aby jejich výzkum zafinancovaly. Psychedelika totiž negenerují lukrativní léčbu. Jsou to látky, které v jejich klasické formě nelze patentovat (a tudíž na nich vydělávat), navíc nesou potenciál vyléčení namísto dlouhodobého léčení.
Současná medicína se víc než na kořeny problémů orientuje na potlačování příznaků. Není ti dobře, dej si prášek. Máš depresi, vezmi si pilulku. Tímto konstatováním v žádném případě není shazována účinnost klasických léků a medikamentů, jejich podpora je naprosto nevyvratitelná, nicméně polemika nad cílem léčby je na místě. Chceme léčené pacienty, anebo vyléčené pacienty?
Mnozí autoři uvádějí, že na deprese, úzkosti, závislosti, poruchy příjmu potravin a další onemocnění a potíže, bychom se mnohdy mohli dívat i jako na důsledky nevyřešených traumatických, bolestných a někdy i zcela vytěsněných událostí, které pro klid v duši chtějí být zvědoměny, přijaty a zpracovány. Psychedelická zkušenost může umožnit nahlédnout skryté obsahy podvědomí i nevědomí a následně s nimi terapeuticky pracovat.
Ačkoli je toto celé dlouhý proces a psychoterapie v něm hraje velkou roli, s letitými financemi, které pacient utratí za antidepresiva, se to nedá srovnat. A tak jsou tyto výzkumy odkázány na pomoc filantropů, veřejnosti, nadace a státní podporu. Na podporu českého psychedelického výzkumu se zaměřuje i PSYRES Nadační fond pro výzkum psychedelik, jehož cílem je podporovat relevantní, odborné výzkumy probíhající v České republice.
BUDOUCNOST, NEBO BLÍZKÁ REALITA?
Do dnešní doby již byly napsány stovky odborných článků i více či méně odborných knih, proběhly četné studie zaměřené na otázky rizik a bezpečnosti, faktory mechanismu účinku (viz rámeček) i rozsáhlé možnosti aplikace. Tuto oblast je třeba zkoumat, neboť nabízí slibný potenciál, nicméně stále potřebujeme víc důkazů. Přesto však již víme, že nejslibnější výsledky vycházejí z kombinace psychedelické zkušenosti a psychoterapie, kdy pomoc odborníka často hraje velkou roli ve správném uchopení vhledů, které zkušenost přinese, a napomáhá je adekvátně zasadit do běžné reality života, tedy integrovat.
A hlavně, jsme již poučeni, že samotná psychedelická zkušenost, ať už s užitím psilocybinu nebo jiné psychedelické látky, není samospásná. Uzdravení vždy potřebuje plné zapojení pacienta, ochotu spolupracovat a schopnost otevřít se změnám jak v nastavení sebe sama, tak v přístupu k sobě i k životu.
Obecně platí, že asi 30 procent pacientů trpících depresí na běžnou léčbu nereaguje. U onemocnění, jako je posttraumatická stresová porucha, jsou tato čísla ještě vyšší. Pro pacienty v paliativní péči nemáme téměř žádné alternativy. Užití psychedelik v medicíně neznamená jen naději pro ty, kterým zatím neumíme pomoci, ale také otevření dalších komor našeho porozumění psychickým onemocněním, jejich podstatě a možnostem léčby. Pozornost si určitě zaslouží.
Článek byl publikován v dubnovém čísle časopisu Regenerace.
