Pacientovy patálie

„Ty pracuješ v psychedelickém výzkumu? A můžu se ho zúčastnit já?“ Věty, které opakovaně slýchám téměř vždy, když se zmíním o tom, že mým profesním tématem jsou psychedelika. Pokaždé si říkám, zda si lidé uvědomují, co to znamená stát se výzkumným subjektem.


Deprese podmínkou
Představte si, že máte diagnózu deprese – jinak byste nesplnili základní kritérium aktuálního psychedelického výzkumu, který běží v Národním ústavu duševního zdraví a jmenuje se PSIKET001. Tento výzkum je klinickým hodnocením, které srovnává účinek tří látek: zaprvé psilocybinu – synteticky vyrobené aktivní látky, která je v přirozené formě obsažená například v lysohlávkách. Řadí se mezi klasická psychedelika, je klasifikována jako droga bez léčebného využití, a patří tedy mezi látky zakázané. Druhým zkoumaným psychedelikem je ketamin. Jde o anestetikum a díky tomu je klasifikován jako lék. Má však účinky psychedelického rázu, a protože existují výzkumy prokazující jeho okamžitý pozitivní efekt při depresi, je možné jej používat i pro tuto diagnózu. Poslední látkou je midazolam – benzodiazepin –, lék na uklidnění. Tato studie je dvojitě zaslepená, což znamená, že nikdo neví (ani pacient, ani doktor, ani terapeut), jakou látku pacient v den D obdrží. Ale pěkně popořadě…

Jste tedy jedním ze 700 000 lidí, kteří vyhledali odbornou pomoc, protože vaše prožívání přestalo být snesitelné. Deprese a úzkostné stavy. Náročné ranní chvíle, kdy jen stěží dojdete do práce, střídají ty, kdy do práce opravdu nedojdete, protože jen vstát z postele vyžaduje tolik energie, a vy ji nemáte. Cítíte hluboký smutek, prázdnotu, beznaděj. To není vymyšlený a přehnaný scénář, s tímto se většina pacientů doopravdy potýká!

Když už situace začne být opravdu kritická, navštívíte psychiatra: „Dejte mi něco, co zmírní bolest. Řešit to nechci.“ Kolegové z psychiatrie často zmiňují, že není neobvyklé, že k nim lidé přicházejí a na své trápení chtějí úlevu ve formě léků, avšak bez zájmu otevírat zaprášené komory své duše a nahlížet na obsahy skrytých zákoutí sebe sama. Psychiatr jim v tom stejně mnohdy nepomůže – jeho role je v celém procesu jiná. Nabízí možnosti úlevy ve formě léků či jiných léčebných přístupů, psychoterapie obvykle není v jeho záběru, a rozhodně není v časových možnostech, které proplácí pojišťovna. Od toho jsou tu psychologové a psychoterapeuti.

A tak ty, kteří by se i chtěli podívat na kořeny svého trápení, čeká nelehké hledání spřízněné duše terapeutovy. Když se poštěstí a slovo dá slovo, započne dlouhodobá práce, tak trochu maraton, kdy člověk krůček po krůčku prochází kapitolami svého života. Psychoterapeutická práce přináší ovoce až z dlouhodobého hlediska, takže když vám není aktuálně dobře, může se zdát, že není moc platná. Ovoce na stromě ale taky nevyroste přes noc.


Rezistence podmínkou
Není to ale jen diagnóza deprese, která umožní zájemci vstup do psychedelického výzkumu. Musí vedle toho patřit ke třiceti procentům diagnostikovaných, jimž minimálně dva standardní léčebné přístupy nezabírají – nejčastěji antidepresiva a právě psychoterapie. U psychoterapie je běžné, že úleva přichází až po několika měsících či letech pravidelných sezení, nicméně málokdo ví, že i u antidepresiv se často setkáváme s dlouhou dobou nástupu účinku a že mnoho pacientů musí vystřídat různé typy, než narazí na ten „pravý“. Když tedy pacienti v průběhu měsíců střídají různé typy léků, kdy každý s sebou přináší nějaký ten vedlejší efekt, a přitom stále čelí neúspěchu, může to být extrémně vyčerpávající a skličující. Nicméně právě tento neúspěch je činí vhodnými kandidáty pro psychedelickou zkušenost v klinickém prostředí.

Důvodem, proč je potřeba být rezistentní k běžné léčbě, je úvaha, že pokud funguje to, co již dostupné je, není nezbytně nutné nic dalšího. Obzvláště pak léčba, která využívá látek, jež jsou zakázané a které bohužel stále mnozí vnímají jako nebezpečné drogy, bez ohledu na moderní vědecká data, která historicky nepodloženou klasifikaci psychedelik vyvracejí.


Vystoupení z komfortní zóny
Řekněme tedy, že máme pacientku, říkejme jí Tony (aby byla zachována dostatečná anonymita, je tato žena extrakcí a průnikem vícera pacientů). Tony si vyhledala informace o studii PSIKET001, načetla do hloubky informace na stránkách Nadačního fondu pro výzkum psychedelik (https://psyres.eu/) a zjistila, že splňuje první podmínky, aby se do výzkumu mohla zapojit. Na webu výzkumu PSIKET001 (https://psiket.cz/) jsou k nastudování i další náležitosti, jako je třeba věk minimálně osmnáct let nebo žádná historie psychotického onemocnění v úzké rodině atd. Je zde k nalezení i vstupní dotazník, který když zájemce vyplní, dostane se mu zpětné vazby, zda by se měl nebo mohl o léčbu ucházet.

Tony byla k léčbě přijata a podepsala informovaný souhlas. Následují kontrolní vizity spojené s postupným vysazováním antidepresiv, která užívá, přestože dlouhodobě zlepšení nepociťuje. Spolu s vizitami v psychiatrické péči ji čekají dvě přípravná sezení se mnou a kolegou terapeutem – společně budeme facilitovat její (v lepším případě) psychedelickou zkušenost. Po této zkušenosti ji čekají dva týdny, které stráví na jednom z oddělení v Národním ústavu duševního zdraví, aby měla prostor pro dobrou integraci zkušenosti a aby byl v případě jakýchkoli komplikací po ruce doktor. Protože se jedná o použití v klinickém výzkumném kontextu, je třeba, aby Tony také prošla třemi neurozobrazovacími vyšetřeními pomocí magnetické rezonance – jedním před podáním výzkumné medikace a dvěma po něm. Také ji čekají vyšetření mozku pomocí EEG.

A tak se Tony připravuje. Své léky již vysadila a pociťuje běžně se objevující zhoršení stavu. Úzkosti jsou intenzivnější a častější. Smutná prázdnota kráčí v jejím vnitřním světě po boku zákeřně se smějící beznaděje, ale projednou je Tony ignoruje, protože věří, že jí léčba pomůže. Už vyzkoušela všechno možné a trvalo jí, než se opravdu odhodlala pomyslně vkročit do neznáma. Fyzicky se necítí moc dobře, ale důvěra v potenciál experimentální léčby zcela vítězí. Vzdát to nepatří mezi možnosti.

Robert Schlezak

Aspekt zklamání
„Jste si vědoma možnosti, že můžete dostat midazolam, látku, která v porovnání s intenzitou psychedelik stojí na pozici placeba? Jak byste se pak asi cítila?“ ptáme se Tony na druhém přípravném sezení, den před podáním studijní medikace. „Byla bych zklamaná.“

Není divu. Předcházelo tomu několikaměsíční odhodlávání se a následná příprava. Tony dokonce přijíždí do Prahy na všechna vyšetření z vesnice. Je odhodlaná, doufá a my doufáme s ní. Je to možná terapeutický paradox, že při vědomí potenciálu psychedelik vnímáme, že zrovna jí by tato zkušenost mohla opravdu prospět, že by jí mohla pomoci nazdvihnout pomyslnou mlhu, skrze niž nevidí sama sebe a necítí se ve svém světě komfortně. Psychedelická zkušenost by mohla být katarzí, kterou by tolik potřebovala.

Na druhou stranu výzkum znamená experimentální prostředí, což má své zásady, které není možné překračovat. V případě PSIKET001 obdrží dvacet pacientů ketamin, dvacet psilocybin a dvacet midazolam. Dostane-li pacient látku, která není psychedelická (v tomto případě tedy midazolam), může sice vnímat, že přispěl výzkumu, že se stal součástí něčeho velmi důležitého, nicméně zklamání se nedá vyloučit.

Den D
Sedíme v místnosti, která byla vytvořena pro poskytování bezpečného prostoru pro psychedelickou zkušenost. Dvě terapeutická křesla objímají pohodlnou postel, vedle které leží na stolečku audiotechnika, klapky na oči a kvalitní sluchátka. Tony drží v ruce dózičku, kterou před chvílí přinesla doktorka, s pěti tobolkami naplněnými neznámým obsahem. Nikdo z nás (ani doktorka) neví, co přesně tobolky obsahují. Všem třem se nám tají dech – tolik bychom jí to přáli!

Tony, která zmiňuje, že jí kručí v břiše, protože od rána nic nejedla, si nasadí sluchátka, klapky na oči a pohodlně si lehne pod deku. Začínáme. Asi po hodině, během níž nastala i chvíle, kdy Tony začala oddechovat tak klidně, že jsme nebyli schopni určit, zda neusnula, se posadí a řekne, že nic necítí, ale užívá si hudbu a taky čas odpočinku. Napije se vody. Opět ulehá. Zdá se, že jí ukáplo pár slz, které pod maskou na oči stírá. Později sdílí, že zastavení se v čase ji přivedlo ke vzpomínkám a momentům, jichž se dlouho nedotkla.

Ubíhají další dvě hodiny a Tony necítí nic než mírný klid. Zdá se, že dostala benzodiazepin a že na psychedelickou zkušenost – nebo spíše na hmatatelnou změnu vědomí – by čekala jako na Godota. Za další hodinu se již láduje ovocem a nakonec dostane s mírným předstihem i oběd. Cítí se dobře, odpočatě, smutně, ale zmiňuje i vděčnost. Vděčnost za to, že tím mohla projít. Po uplynutí náležitého času vyplní potřebné dotazníky a sdělí nám, že se těší na čas v NUDZ, který hodlá věnovat sama sobě. Ve vzduchu je cítit zklamání, její i naše, opravdu jsme jí to přáli, ostatně jako každému pacientovi, který dojde takhle daleko. Snažíme se to ale nedat na sobě znát. Výzkum je výzkum, a tak opět zdůrazníme její přínos vědě.

Roger de la Fresnaye

Čas po
K našemu velkému překvapení se za týden setkáváme s usměvavou pacientkou. Sedm dní po zkušenosti, která se zdála být bez psychedelického účinku, se deprese ani úzkosti neobjevily. Zajímavý fenomén, tím spíš, že nikdo nevíme, jakou substanci to vlastně dostala. Mohl to být psilocybin, jehož účinek se na vědomí Tony vůbec neprojevil?

Robert Schlezak

Co už tolik pozitivní není, je, že design studie nedovoluje pacientce vyzkoušet jiné přístupy v následujících třech měsících, protože by porušila pravidla, a tudíž by její přínos byl anulován – jinak řečeno by se nepočítal. Je to vysoká daň za to, že je tato forma léčby ilegální a že jediná možnost, jak se jí zúčastnit, je skrze výzkum. Můžeme jen doufat, že v budoucnosti nebude výzkum probíhat za tak přísných podmínek, ale dojde ke zpřístupnění této léčby pacientům, kteří o ni stojí. A tak při závěrečném sezení reflektujeme situaci, aktuální prožívání i možnosti následujících tří měsíců a společně s Tony doufáme, že zlepšení jejího duševního stavu bude přetrvávat.

Závěrem bych si dovolila zmínit, že podle všech dostupných informací i pohybů na globálním psychedelickém poli stojíme na prahu nových léčebných postupů s velkým potenciálem pro všechny, kteří jsou odhodlaní rozpoznat kořeny svých problémů a najít cestu k vyléčení. Momentální stav, tedy psychedelický výzkum, je sice procesem náročným, ale rozhodně si všichni zúčastnění – výzkumníci, terapeuti i odvážní pacienti – zaslouží velký potlesk a taky vděčnost a podporu, protože právě díky nim mají další pacienti naději na rozšíření portfolia dostupných léčebných přístupů.

_________________

Tento článek byl publikován v listopadovém čísle časopisu Psychologie Dnes.

Miluješ svou duši? Láska jí sluší.

Všechna práva vyhrazena
2021 © Eva Césarová

web by BURASITE