Účastnice rituálu

Před osmi lety jsem se ocitla na svém prvním psychedelickém rituálu. Skupina asi deseti lidí, které jsem neznala, mi tehdy zůstala cizí. Nepamatuju si nikoho, kdo tam byl. Můj prožitek by shrnuly tři věty – napila jsem se neznámého nápoje, asi za hodinu jsem ho „vrátila“ do kyblíčku a pak za líbezného zvuku foukací harmoniky usnula. Ráno, když přišlo na sdílení, neměla jsem, co bych řekla. Chtělo se mi brečet.
Nicméně, odvezla jsem si domů jakýsi nový vnitřní klid a odhodlání otevřít dveře do svého nitra. Ostatní účastníci sdíleli barvité prožitky, emoce a uvědomění, tak přece si to všichni nevymysleli?

A tak započalo moje mnohaleté navštěvování nejrůznějších skupinových rituálů a terapií, ceremonií, workshopů i pobytů. Postupem času jsem začala sledovat zajímavé souhry okolností v tom, v jakých skupinách se objevuji a co se v nich projevuje. O to více na těch psychedelických, kde jako by bylo možné na chvíli odhrnout mlhu, která každého z nás zahaluje a nedovoluje nám tak vidět jasně ani sebe ani ty druhé. Však ve chvíli, kdy je na chvíli pryč, můžeme zahlédnout střípky sebe i druhých a taky sebe v druhých jasněji až průhledněji.

Intenzivnější bytí
Psychedelika obecně působí jako zesilovače – zesilují naše niterné obsahy. Jinak řečeno – intenzita prožívání témat, před kterými zavíráme oči, otáčíme se na podpatku, anebo je prostě jen ignorujeme, může být tak hutná, že není možné před sebou cokoliv předstírat.
Z mé zkušenosti však psychedelika nezintenzivňují pouze spojení s nitrem, ale také s vnější realitou. I pořádný údiv jsem opravdu v dospělosti prožila až v psychedelickém stavu vědomí. A stejně tak se zintenzivňuje pocit propojení s dalšími, se kterými je zkušenost zakoušena. Jako by jednotliví členové skupiny dohromady vytvořili komplexní a konzistentní celek, o jehož vzájemné propojenosti není nejmenších pochyb.

V rituálech – psychedelických i nepsychedelických se mi opakovaně stalo, že jsem na něco pomyslela a někdo jiný to udělal. Ať už šlo o zazpívání konkrétní písně, anebo naopak ticho, o podání vody, přikrývky či povzbuzení, zavření okna anebo vyvětrání. V jistém ohledu se nám to někdy děje i v životě – na někoho pomyslíme a on nám zavolá, něco si přejeme a ono se to stane, jenže na rituálech se to děje až nápadně často, jakoby ten kdo může prostě projevil přání druhého do reality.
Vzpomínám na jeden moment, kdy mě z náročného myšlenkového chaosu, dost nepříjemného zacyklení, zachránil zvuk převrhnuté sklenice, která klepla o kamennou podlahu. Náhoda. Jenže příště to bylo prásknutí okenice, jindy prudké zavření dveří. Ve chvíli, kdy jsem si pomyslela, že už nemůžu, přišla pauza. Vždycky v ten pravý čas. Možná to zní jako klišé, ale když se to stává znovu a znovu a ve chvílích, kdy to považujeme za „životně“ důležité, mysl nemá šanci to vysvětlit.
Fascinující je také čas balení. Přestala jsem nad tím přemýšlet. Pokud mi intuice říká, ať něco vezmu, bez ohledu na to, že není jediný důvod myslet si, že tu věc budu potřebovat, udělám to. Pak se nestačím divit nad situacemi, kdy je daná věc opravdu žádaná. Obvykle ji potřebuje někdo jiný. Je to taková hra s universem, která připomíná slepici a vejce. Je daná věc potřebná, protože je k dispozici, anebo jsem ji vzala, protože bylo vidno, že bude třeba?

Evan M. Cohen

Za hranicemi běžného chápání
Jsou tomu čtyři roky od mého prvního vision questu v lakotské tradici. Několik nocí bez jídla, vody a spánku posílených rituálem potní chýše a dodrženými pravidly původní tradice, patří k nejvýznamnějším zkušenostem mého života. Aspekt skupiny je v tomto případě extrémně zajímavý, neboť jsou účastníci rozděleni na hledače vize a pomocníky. Podle tradice jsou propojeni skrze oheň rituálem potní chýše (indiánská sauna). Říká se, že ti, kdo pomáhají, za ty, kteří sedí v lese, jí, pijí a spí. V případě, že jedí, dávají jídlo i ohni, v případě, že pijí, pomyslně pije i oheň a s ním ti, kteří sedí v lese. „Milá útěcha před čtyřdenním půstem“, říkala jsem si, „to spíš účinkuje placebo efekt“. K mému překvapení, při závěrečném sdílení někteří účastníci popsali, jaké jídlo se v ten který den jedlo. Do jednoho se „trefili“ a rozum zůstal stát.
Sedíc v lese, poslední noc jsem pocítila nutkání zakřičet. Jako by se ve mně ozval rozkaz. Ten pocit byl opravdu extrémně naléhavý. Věděla jsem však, že tam nejsem sama – většinou jsou účastníci rozeseti ve vzdálenosti asi sto, dvě stě metrů od sebe, a odmítla jsem to udělat. Byla hluboká noc, nechtěla jsem nikoho děsit. Udělalo se mi zle. Podnět křičet se ve mně ozýval ještě výrazněji. Vstala jsem, zamotala se mi hlava, ale zakřičela jsem, z plna hrdla. Přišla jsem si jako lev, který dává na vědomí, že to je jeho teritorium a výrazně se mi ulevilo.
Po návratu jsme sdíleli své prožitky. Většina účastníků zmiňovala poslední noc jako tu nejintenzivnější a její průběh dělili na dobu, než jsem zakřičela a čas poté. Někteří křik vnímali jako ochranný, jiní jako posilující a tři lidi zmínili, že usínali a křik je probudil ve chvíli, kdy se cítili ohrožení. Někoho také vyděsil a pak se musel svému strachu postavit. Odkud přišla moje potřeba křičet? Zakřičela jsem, protože jsem potřebovala něco uvolnit, anebo protože to potřebovali ostatní?

Na vision questu se často mluví o tom, že se ze skupiny stává jeden organismus. Že
pomocníci dělají právě to, co je třeba udělat. A udělá to vždycky ten, který k tomu má ty nejideálnější předpoklady a prostředky, jen nad tím nesmí přemýšlet. Mnohokrát jsem byla svědkem toho, jak někdo ani nestačil vstát, aby si něco podal, přiložil do ohně či vyslovil potřebu, protože již byla naplňována. V nějakém ohledu to připomíná symbiózu živých organismů na planetě, třeba mravenců anebo včel, které bezpodmínečně spolupracují a činí to, co je potřeba pro celek. To, co nás od nich odlišuje je naše mysl, která často staví překážky do činnosti, jíž nerozumí a tak mnohdy pohnutky k činu necháme odeznít a prostě si myslíme, že je to blbost.

Evan M. Cohen

Skupina jako kýžená budoucnost psychedelické terapie
Ačkoliv legální psychedelická psychoterapie probíhá v drtivé většině případů pouze jako individuální sezení, v undergroundu je naopak obvyklé, že psychedelickou zkušeností procházejí celé skupiny. Toto nastavení jednak kopíruje komunitní setkávání domorodých kmenů a jednak nabízí pro náš kontext mnoho výhod.

Jednou z takových je propojení s dalšími, kteří si zvolili tento přístup, a s kterými pak člověk může svou zkušenost sdílet. Ačkoliv člověka prožitky, které mnohdy přesahují schopnost slov je adekvátně zachytit, mohou přiblížit jemu samému, může se stát, že od jeho okolí jej spíše vzdálí. Není divu, že pacienti, kteří si procházejí individuální zkušeností se poté cítí se svými prožitky osamoceni.
Skupina, která si společně prožije nějakou zkušenost přesahující každodenní skutečnost, obvykle dospěje k hlubšímu propojení a stmelení – v náročných chvílích si účastníci vzájemně dodávají odvahu, už jen tím, že v tom člověk není sám, a to během i po „akci“.

V našem západním kontextu je zvykem sdílet svou zkušenost, své dojmy. Obvykle (a naštěstí) to není povinné, nicméně má to určité výhody. Mnohokrát se stane, že z příběhu někoho jiného pochopíme nové rozměry událostí, které se staly nám. Nejednou jsem měla možnost vyslechnout si postoj někoho, komu se stala situace jako přes kopírák stejná jako mě – jen v jiných kulisách, s jinými „herci“ divadla života, a přitom z opačné pozice. Rozšíření perspektivy o to, jak se mohl cítit ten druhý, je osvobozující.

Velkou kvalitu skupiny můžeme najít i v prostoru, který otevírá, právě pro projevení niterných obsahů skrze interakce s druhými. Jako by nám uměli sehrát přesně to divadlo, které potřebujeme, aby v nás něco vyvolalo a my si mohli odnést nějaké nové uvědomění, vhled. Jeden druhému tak můžeme být těmi nejlepšími učiteli. Pokud jsme si toho vědomi.

Tento článek byl publikován v lednovém čísle časopisu Psychologie Dnes.

Miluješ svou duši? Láska jí sluší.

Všechna práva vyhrazena
2021 © Eva Césarová

web by BURASITE