Vision quest: Hledači vize Velkého Ducha

„Ani já, ani nikdo jiný, nepůjde cestu za Tebe. Musíš jít sám.“  – Walt Whitman

S velkou pravděpodobností bychom mohli říci, že nikdy v historii lidského společenství neexistovalo tolik možností nabízejících seberozvoj, sebepoznání, cestu k seberealizaci jako dnes. Stejně tak bychom mohli říci, že ani hledačů sebe samotných ještě tolik nebylo, a není to způsobeno jen výrazným nárůstem počtu obyvatel naší planety posledních desetiletí. Boom seberozvoje graduje již mnoho let, však izolace způsobená pandemií jakoby podpořila tento trend způsobem, který nebyl zrovna ležérním polechtáním – symptomy vnitřní nepohody, tenze a úzkosti gradující narůstajícím počtem depresivních pacientů, mluví za vše. Duševní zdraví je natolik aktuálním tématem naší společnosti, že s lehkou nadsázkou by se dalo říci, kdo nepocítil na sobě či na svém okolí dopady pandemie, ať už v pozitivním – krize může být příležitostí ke změně a růstu – či negativním směru, jakoby nebyl.

Historicky teprve velmi krátce žijeme v době (a v zemi), kdy (a kde) mnozí z nás mají kapacitu věnovat se otázkám well-beingu, tedy duševní pohody namísto každodenního řešení základních otázek nezbytných k přežití, jakými dříve bylo třeba základní zajištění potravy a bezpečí. Nicméně, nutno dodat, že seberozvoj, tolik spojený se sebepoznáním a hledáním odpovědí na existenční otázky, byl součástí lidského vývoje v nějaké formě odjakživa. Naše doba nám nabízí širokou paletu možností a technik, jak sebe sama “hledat”. Některé jsou pozvolnější, jiné přímější obvykle však náročnější, některé jsou spíše odbočkou z cesty a další zase nabízejí pozlátko zkratky, jež “hledače” zavede zase na začátek hledání. Někteří z nás se po cestě ztratí, a pak se zase najdou, jiní poznávají magii kruhu a nekonečných možností zacyklení, taky jsou tu ti, kteří hledat nikdy nezačali a tací, co hledat přestali, ať už našli, či nenašli, co hledali. Ale co že to vlastně hledáme?

Vize vlastního bytí
Tradiční kultury domorodých národů si po staletí předávají nejrůznější rituály, které napomáhají k soudržnosti jejich lidí, duševnímu zdraví soukmenovců, a které přinášejí starodávnou moudrost, jež může být velmi hodnotná i pro naši kulturu, náš “kontext života”. Jedním z takových rituálů, se kterým se můžeme setkat v nejrůznějších formách napříč kulturami, je i vision quest – tedy hledání vize. V tomto článku se zaměříme na jeho formu, kterou přináší lakotský šaman ze Severní Dakoty Jorge Redhawk, který žije již mnoho let na Slovensku a tímto rituálem provedl již tisíce lidí i na našem území. Mnoho lidí, kteří rituálem prošli, dělí svůj život na život před a po vision questu.

Vision quest je jedním ze sedmi posvátných rituálů lakotských indiánů, který patří k přechodovým rituálům tohoto kmene. Děti i dospělí jsou posílány do lesa, kam jdou naslouchat “Velkému Duchu”, stvoření samotnému, a kde se mj. mohou dozvědět své jméno, svou úlohu v komunitě, misi své duše tady na Zemi. Původně to byl rituál určen především pro muže, avšak v dnešní době se jej hojně účastní i ženy, a to jak v kmeni Lakotů tak i u nás. Jedním z míst, kde takový rituál s Jorgem probíhá je i centrum Nesměň, nacházející se na samotě u vesnice Nesměň v Jižních Čechách.

Celý vision quest se skládá z mnoha rituálních prvků, z mnoha detailů, přičemž každý má své místo a svou důležitost. Mezi nejzásadnější aspekty patří oheň. Ten se rituálně zapálí na počátku celého obřadu. K ohni se dle tradice přistupuje jakožto k bytosti, k vědomí, které se povolává, aby propojilo všechny účastníky rituálu, aby ochraňovalo hledače v lese a také, aby spálilo vše, co účastníci již nechtějí ve svých životech nést dál. Do takového ohně se zásadně nehází nic, co by tam nepatřilo (žádné odpadky) a přistupuje se k němu jako ke spojenci, pomocníkovi, kterému se vzdává úcta a respekt, zpívají se mu písně a během celého průběhu rituálu se u něj střídá “stráž” – tím je myšlen člověk, který mu dává stoprocentní pozornost.

V lůnu Země to začíná a končí
Celý rituál začíná a končí potní chýší, jistou formou indiánské sauny, která umožňuje účastníkům hlubší propojení se sebou navzájem a s ohněm, který je jejich velkým spojencem. Potní chýše (“sweat lodge”) je sama o sobě velmi silným rituálem, o kterém se tvrdí, že přináší velké léčení, posiluje záměry a umožňuje účastníkům odevzdat “to” staré a v jisté formě se znovu narodit. Indiáni vnímají chýši jako lůno matky Země, do kterého se člověk ponoří, a ze kterého opět posilněn vzejde. Kostra chýše se staví z namočeného proutí, které je díky vlhkosti možné ohnout a vznikne tak kopule, uprostřed které je díra v zemi. Tato kostra se pokryje látkami, dekami a
dalšími izolačními vrstvami, takžeuvnitř je úplná tma. Několik hodin před samotnou chýší se vystaví fatra ze dříví do níž se uloží velké kameny, na něž se pohlíží jako na starší bratry, kteří přinášejí moudrost a léčení, a které se několik hodin v ohni žhaví. Když jsou pak všichni účastníci v chýši, vkládají se od popelu ometené kameny do díry jeden po druhém. Celkový počet bývá okolo čtyřiceti, avšak vkládají se postupně, neboť se celý rituál skládá obvykle ze čtyř kol (každému světovému směru je věnováno jedno kolo). Princip sauny spočívá v tom, že se kameny polévají vodou, která se okamžitě mění v páru. V chýši se hraje na hudební nástroje jako jsou buben a chrastítka, zpívají se tradiční písně a modlí se k Velkému Duchu, ke stvoření – což můžeme chápat tak, že se vyslovují záměry a prosby.

Podpora nad zlato
Účastníky rituálu můžeme rozdělit na dvě skupiny, jednou jsou hledači vize, kteří jdou do lesa, druhou jsou pak pomocníci, kteří jsou v “kempu”, stráží oheň a říká se, že za ty, jež sedí v lese, pijou, jedí a spí. Jak již bylo zmíněno, oheň je propojovacím prvkem, a pomocníci do něj vkládají dary ve formě potravin, které sami jedí, dávají mu napít, nápojů, které sami pijí, zpívají mu posvátné písně, to aby se energie sytosti a léčení přenesla k hledačům, a ti tak v lese nestrádali. Hlavním úkolem pomocníků je být v přítomnosti. Vnímat, co je třeba konat, aby se v táboře zachoval pořádek, aby energie mohla volně plynout z tábora až k hledajícím. Každý večer také chodí bubnovat a posílají sílu a podporu těm, které čeká další bezesná noc pod přikrývkou přírody. Pohledem moderního člověka obklopeného technologií a odpojeného od moudrosti přírody i své vlastní, to zřejmě zní poněkud šíleně již nyní. Ale to je teprve začátek.

Kdo hledá, může najít
Hledačům vize započíná jejich cesta již v moment, kdy učiní rozhodnutí rituál podstoupit. Základem je mít záměr, vědět, nebo alespoň tušit, co od vision questu chceme dostat, pro co si do lesa jdeme. Je nutné mít na paměti, že ne vždy to dostaneme, medicína vision questu člověku primárně dá to, co potřebuje. Již měsíce před rituálem si účastníci připraví látky v pěti barvách, které v lakotské tradici reprezentují jednotlivé světové směry (žlutá – východ, černá – západ, červená – jih, bílá – sever a pak kousek fialové – reprezentuje ducha, spojení s vyšším), provázek a tabák. Poté přichází na řadu namotávání váčků, kdy se do čtverečku látky vloží tabák, provázkem se zamotá, a zauzluje. Váčky se vážou na jeden provázek v řadě za sebe. Podle tradice jich je celkem čtyři sta pět, sto jedna každému světovému směru (vždy v barvě směru) a čtyřstý pátý, poslední, fialový, je pro nás a pro spojení s vyšším, pro zrnko velkého ducha, které máme všichni v sobě.

Lakotští indiáni věří, že každý světový směr (vycházeje z medicínského kruhu) má sto jedna duchů – spiritů – kamenných mužů, z nichž každý má na starosti nějakou oblast lidského života, lidské zkušenosti, jež reprezentuje a opatruje. Během vázání se hledači modlí, myšleno tak, že do váčků vkládají své záměry, které by měly odpovídat symbolické reprezentaci každého směru odrážejícího jisté aspekty lidského života. Pro představu, východ mj. reprezentuje nové začátky, to, co chceme do života povolat, západ naopak také reprezentuje odevzdávání toho, co už neslouží a co chceme nechat jít. Jih pak mj. představuje emoce a lásku, partnerství, sever zase mj. kořeny, předky a vlastní spiritualitu. Váčky se eventuálně namotají na klacek, hůl, se kterou hledač kráčí vstříc své vizi, a kterou zapíchne do země na místě, které si vybere v lese, daleko od lidí. Poté rozmotá všechny váčky a ováže je kolem stromů a přilehlých křovin tak, aby vytvořily útvar, jehož dva konce jsou spojeny, vznikne tedy taková ohrádka, která je výhradním a bezpečným prostorem účastníka.
Následující dny a noci (obvykle 3-4) tráví účastník v tomto ohraničeném bezpečném prostoru, o jehož lokaci ví pouze šaman. Jeho úkolem je vyčistit svou mysl tak, že vše co v přítomném okamžiku vnímá se stane odrazem jeho vnitřního světa. Zásadou je, že hledači vize sedí v lese bez jídla, bez vody a je jim kladeno na srdce, aby nespali, neboť poté se může prohloubit vnímání reality do nepoznaných rozměrů. S každým světovým směrem souvisí i část dne, který můžeme po šesti hodinách rozčtvrtit a věnovat se vždy jednomu směru. Hledač by se měl orientovat dle slunce, či intuice a v danou dobu vyslat modlitby ke všem spiritům daného směru. “Během visionquestu prosíme každého z nich, aby byli přítomni v našem rituálu. Lakotští indiáni věří, že v průběhu rituálu nastane moment, kdy jsou všichni duchové přítomní v bezpečném prostoru hledače, což zaručuje, že má hledač podporu pro všechny oblasti lidské zkušenosti,” sdílel Jakub, jeden z účastníků rituálu, který touto zkušeností prošel opakovaně. „Pokaždé je pro mě nesmírně silná a vždy zcela nová,” dodává.


Zkušenost k nezaplacení, avšak ne pro každého

„Naši démoni jsou našimi vlastními omezeními, která nás uzavírají před realizací všudypřítomnosti ducha … každý z těchto démonů je dobyt při hledání vize.” – Joseph CampBell

Pohlédneme-li na vision quest optikou našeho světa, zdá se to bláznivé, strávit v lese vícero nocí, o samotě, bez jídla a bez vody. Avšak rituální aspekt celého ceremoniálu, moudrost tradice, kterou přináší, obdobně jako osoba šamana, který budí velký respekt a vyzařuje nezpochybnitelnou silou, dokáží uklidnit všechny obavy. Do lesa se chodí setkat se se svými stinnými stránkami. Během pobytu se člověku v nějaké formě manifestují jeho největší strachy, máte-li strach z žízně, budete mít žízeň, máte-li obavu ze zimy, bude vám zima, máte-li strach z pavouků, potkáte jich víc než za celý život. Vision quest je o překonávání vlastních limitů, snad i o poznání, že my sami jsme tím, kdo nás limituje. Také je o vystoupení z komfortní zóny, avšak za hranicemi našeho navyklého pohodlí, skrývají se často ty největší dary.

Je však důležité nakonec zmínit, že tato forma sebepoznání, rozhodně není pro každého. Jakub na otázku, komu by vision quest doporučil odpověděl s velkou rozvahou a jeho slova nechť zůstanou v každém, kdo by se snad touto cestou rozhodl vydat.

„Quest není pro každého. Někdo to nazývá, že se lidi rozhodují kráčet posvátnou stezkou duše – je to určitá cesta ke svobodě – obdobně jako v jiných duchovních praxích, odkládáme ego a povoláváme naše vyšší já, duši, k vedení. Je to rituál pro lidi, kteří jsou připraveni přijmout větší zodpovědnost. Je to rituál pro lidi, kteří chtějí najít svou pravou podstatu, svoje pravé, vyšší já. Člověk se vzdává svého vlastního osobního chtění, svého vlastního osobního prospěchu a místo něj mu stvořitel dává vizi, která nahrazuje tento prospěch vyšší pravdou, hodnotou, smyslem – člověk tedy obětuje svůj “malý” prospěch pro vyšší účel – větší kus koláče, který pak ale musí přinést. Mít vizi znamená, že máme jasnost toho, jak by ten svět měl vypadat. Vnímáme problém, který chceme zacelit a stvořitel nám dává vizi, jak to udělat. Člověk se stává vizí a pracuje tak dlouho, dokud ji všude kolem sebe neuvidí. V první instanci je to imaginace, nicméně jde o to ji přinést na svět, aby se mohla realizovat, manifestovat skrze hledače. Stvořitel nám nikdy nedá vizi, kterou bychom nezvládli přinést. Skrze vlastní záměr spolukoordinujeme, co má přijít – je to spolupráce se stvořitelem. My se modlíme k záměru, stvořitel dá vizi, která je odpovědí přinášející cestu. Vision quest je pro lidi, kteří už pro sebe hodně mají a chtějí světu něco přinést.”

Ať už se to zdá sebevíc bláznivé, vision quest patří k rituálům, které dokáží zatřást zažitým vnímáním světa, přeskládat životní hodnoty a přinést vizi, jež mimojiné mnohdy s sebou nese i hluboký vnitřní klid. Důležité je odhodlání chtít ve svém životě něco změnit na základě poznání, které tato “medicína” může přinést. Říká se, že krátkodobé nepohodlí vede k dlouhodobému blahobytu, a v tomto případě to platí na stokrát.

Tento článek byl publikován v zářijovém čísle časopisu Regenerace.

Miluješ svou duši? Láska jí sluší.

Všechna práva vyhrazena
2021 © Eva Césarová

web by BURASITE