Říká se, že aby mohlo něco nového přijít, musíme nechat to staré odejít. Není lehké opustit pohodlná a jistá místa, pohnout se, aby energie mohla zase „téci“.
Dlouho jsem si myslela, že nejde jinak, než vykročit do neznáma a důvěřovat, že nové se vyjeví. Moje zkušenost tohoto roku mi však ukázala, že nejde nezbytně o opuštění v materiální rovině, jako o vnitřní odhodlání odejít, které je spojené s postupným přijímáním změny, která se vyjeví – až nastane čas. Čas, kdy se vše promění, a tak je třeba být připraven až to přijde.
Před asi pěti lety si mě někdo, koho jsem potkala na cestě, vzal bokem a řekl mi: „Neděláš, co máš dělat.“ Jeho slova mnou projela naskrz, chtělo se mi brečet. Nezáleželo na tom, z jakého místa to řekl, ani co tím myslel. Předal mi zprávu, kterou jsem pocítila do morku kosti. Na nějaké úrovni sebe jsem věděla, že má pravdu, ale z místa, ze kterého jsem tehdy vnímala realitu, nebylo možné vidět nic dále, ba ani rozumět tomu, co to znamená. Mám pocit, že trvalo pět let jeho slova opravdu integrovat.
Celý můj výlet do Indie vzešel z toho, že jsem se začala cítit příliš identifikovaná s tím, co dělám. Paradoxně se tomu tak začalo dít ve chvíli, kdy se moje sebepoznání prohlubovalo jinak než psychedelicky. Vyděsilo mě to. Zabalila jsem se do kabátu psychedelie – ta tématika prolíná celou mnou vytvořenou realitu, ale někde za tím je uvědomění, že to nejsem já – já nejsem a nechci být vnímaná jako to, co dělám.
Už víc než rok, cítím vánek, který šeptá, že je čas. Čas poděkovat a vykročit dále, čas odevzdání představ a uvolnění se do něčeho, kde zahoří můj oheň, který v posledních letech v oblasti práce začal pomalu uhasínat. Abych jej snad udržela „naživu“ začala jsem se kolem něj zběsile honit a rozdmýchávat ho neustupující náloží.
„A to ti nevadí, že běžíš za sebou? Jako bys vždycky doběhla, ale ani tu nebyla, protože máš být zase někde jinde.“ Jestli něco v životě vážně nechci, tak je to honit se. Vraceje se z cest nazpět koukám na život, který jsem si tu vystavila a říkám si, kam a proč jsem se takhle hnala? Snad proto, abych viděla, jak opravdu žít nechci. Otázkou, která klepe na dveře a tlačí u srdce, však je, jak chci žít? Kým chci být?
Dřív jsem si myslela, že nemáme na výběr – „věřím v osud, je to daný, a když se tomu odevzdám, tak mě to tam dovede“. Stojíce na křižovatce života uvědomuji si, že i to, co možná máme napsáno v pomyslné knize osudu, si musíme zvolit, protože jinak bychom byli vláčeni životem a nebyla by v tom potřebná síla. A taky, si pořád můžeme zvolit něco jiného, zatočit, prožít co je třeba, a pak se – řekla bych – opět ocitneme na křižovatce, však možná se zkušeností, která byla nezbytná pro to, abychom si zvolili to, co „je náš osud“.
V únoru jsem v Indii potkala páreček, který mi zůstal v srdci. Přiznám se, že bylo inspirativní, jak přítomní byli. Ona z Holandska, on z Finska, potkali se v Itálii. Když jsem se jich zeptala, co dělají, odpověděli, že před rokem a půl všechno pustili, že jsou v důvěře k životu a vedou je Velký Duch a Velká Matka. V tu chvíli jsem věděla, že mě to taky čeká, ale říkala jsem si, co se bude muset stát, abych všechno pustila? V mém případě, totiž nemá cenu pustit jen část – buď všechno, nebo nic.
V květnu se mě jedna přítelkyně zeptala, co je to, co bych chtěla dělat nejvíc ze všeho, kdybych nemusela řešit finance. Zakoktala jsem, že bych chtěla psát, a polil mě pot z toho, že jsem zjistila, že nevím. Tak moc jsem se ztratila v tom co dělám, že nejenže jsem několikrát nechala svůj oheň skoro dohořet, ale dokonce jsem zapomněla snít o tom místě, kde by plameny opravdu tančily. A co vy přátelé, děláte to, co vás opravdu naplňuje? To, pro co váš oheň bez výhrad hoří?
Tímto bych ráda poděkovala všem, se kterými jsem v posledních letech měla možnost spolupracovat v České psychedelické společnosti, v Nadačním fondu pro výzkum psychedelik, v Národním ústavu duševního zdraví a v rámci dalších projektů.
Věřím, že nás v budoucnu nějaká spolupráce ještě čeká, anebo mám tendenci bláhově nechat pootevřené dveře? Kdo ví. Ze srdce také děkuji Ritě, že to byla právě ona, kdo mě před 8 lety přivedl na tuto cestu. Nyní nastal čas posunout se dále. Blíže k sobě, blíže k podstatě.
Už dlouho jsem čekala na pozvání zvenku, které by se mnou bezpodmínečně zarezonovalo. Moje očekávání vycházelo z chápání, že to, co dělám, je skoro „to ono“ ale.. není. Taky jsem měla pocit, že to kde mám být, nejsem schopna vymyslet, že jediné co mohu, je vyčkávat, zda-li přijde pozvánka. Přece jsme všichni jedno, a když máme někde být, tak ono to pozvání skrze někoho (podle mě) vždycky přijde.
Mnoho synchronicit se událo, aby se mohlo stát, že jsem se ocitla v Americe, v Kalifornii, na umbandě, s Larou, která položila na stůl pozvánku: „Pojď se mnou do Brazílie.“ Najednou to šlo. Napsat do škol, že končím, napsat do práce, že se zářím odcházím, oznámit spolubydlícím, že se odstěhuju.
Než jsem odjela do Indie, uspořádala jsem něco jako rozlučku a říkala jsem si, proč to dělám. Tak trochu jsem předběhla dobu. Tušení, že mě čeká cesta, která nemá jasného konce, bylo hodně nevědomé, ale bylo tam. A tak mi zbývá poslední měsíc, než zvednu kotvy a vydám se do hlubin amazonského pralesa. Na měsíc, pět, deset, rok, dva, možná i tři.
Z eskapády událostí posledních měsíců mám pocit, že svůj život budu dělit na dobu před a po setkání s Larou Jacoski. Jakobych potkala sestru od indický matky (asi jinej příběh, kdo ví). S Larou budeme společně pracovat na projektu, který budu sdílet, až nastane ten správný čas.
Muito Amor.
