Healing „proces“ na Healingu 2019

Minulý víkend jsem strávila na Healing Festival: Sacred Feminine Energy. Velký respekt organizátorům, že ve třech zvládli ukočírovat tak velkou a pro mě doslova léčivou akci.

S Amisuel na Healingu 2019, Foto credit: Šárka Hasara

Je tomu pár let, co se kolem mě stále častěji objevovalo slovo proces. Pamatuji se, že jsem na něj v jednu dobu raeagovala s despektem, netušila jsem, co se za tím skrývá. Při cestě k sebepoznání se totiž o sobě dozvídáme věci, které nejsou příjemné a strávit (integrovat) je, může někdy trvat celé dny, týdny, měsíce, v horším případě i roky. V mém případě se opakovaně jedná o nastavení mě samotné, jehož negativní dopady nejsem schopna uvidět bez toho, aby se „něco stalo“. Paradoxně se mi rozbíjejí i věci, které mám na sobě ráda, a které jakobych vnímala zrcadlově.

Na začátku mojí „cesty k sobě“ stálo uvědomění, že za tím kdo jsem dost možná stojí programy z dětství a konstrukty společnosti, které jsem přijala za své. Pokud mé já zformovaly vnější okolnosti, jsem to pak opravdu já? Odevzdala jsem se tomu, že přijmu cokoliv, co přijde, že vlastně o sobě nic nevím. Tuším, že až s tímto odevzdáním mohla cesta sebezpoznání opravdu započít (jinak by mě obrany asi úplně rozsekaly).

Chtěla bych ukázat na svém příkladu, jak takový proces může probíhat. Moje poslední poznání se týká laskavosti a myslím, že stojí za to jej sdílet. Obecně jsem hodně otevřená a sdílná, pomůžu každému, kdo o to požádá, bez výjimky. Tuto „vlastnost“ jsem vyvinula do enormních rozsahů – můj byt funguje tak trošku jako hostel, spousta přátel má klíče, moje věci jezdí na výlety, a když je třeba vždycky tu pro přátele, ba i pro cizí (kteří ale nejsou tak cizí, že..), tak nějak pořád jsem. Vždycky jsem si myslela, že tohle je „správně“, jenže jsem si neuvědomila, že na druhé straně mince, která reprezentuje rozdávání se, je taky nějaké zrnko očekávání, že to bude vzájemné. A to je průser přátelé, to je špatně. Protože když pak nedostanete, co vám připadá zcela běžné, někde to zabolí. 

Během Healing festivalu jsem takhle dostávala jedno odmítnutí za druhým od dvou z nejbližších přátel. Já něco chtěla a oni to tak neměli, cítili to jinak a bez ohledu na mě vyjádřili své potřeby. Každé další odmítnutí se ve mně hromadilo a na konci festivalu jsem již kypěla. Dokonce jsem si v pondělí prožila vlnu agrese, jakou jsem snad necítila od dětství a vykřičela ji ven, což jsem taky nikdy předtím neudělala, prostě si zaječet. 

Trvalo mi několik hodin slz, než mi došlo, že to že moji přátelé jednají, jak cítí, nemá se mnou nic společného. Vlastně má, jsem jim za to neskutečně vděčná. Uvědomila jsem si, že jen díky tomu, že jednali takhle, jsem mohla uvidět, že bývám laskavá k druhým často na úkor sebe sama a to mi ubližuje. Že se za tím skrývá strach z nepřijetí, pokud odmítnu, a že to že se bojím, že mě nepřijmou ostatní nezrcadlí nic jiného než to, že se zatím zcela nepřijímám já sama. 

Hlavou mi bězely situace, jedna za druhou, kdy jsem šla přes sebe samotnou, kdy jsem se doslova rozkrajovala pro druhé, abych jim pomohla, abych zachránila jejich obtížnou situaci (heh což často dělám tak, že si to třeba ani neuvědomí, a pak se sama za to pochválím a přijde mi to fajn). Jenže mi nedocházelo, že tím, že s dobrým úmyslem uklízím po druhých a zachraňuju to co vidím, že nefunguje, jim nedávám prostor k tomu, aby to uviděli oni sami. Neumožňuji jim růst, protože je vždycky podržím bez ohledu na to, co mě to stojí. A já myslím, že umožnění růstu je ten nejlepší dárek, který můžeme jeden druhému dát.

Miluješ svou duši? Láska jí sluší.

Všechna práva vyhrazena
2021 © Eva Césarová

web by BURASITE