Během života nás potká mnoho různých druhů setkání. Setkáváme se na různých místech, v různých časech, v různých situacích a taky na různých úrovních bytí. Setkání s Vipulem Rikhi patřilo k těm, na které se nezapomíná, k těm, které pohladí srdce a rozšíří uvědomování si velikosti a krásy stvoření. Vipul Rikhi, rodák z Indie, který dnes žije v indickém státě Goa, však většinu roku tráví na cestách, je jedním z těch, koho setkání s mystickou poezií a lidovou indickou tradicí zpěvu ovlivnilo natolik, že se tato kombinace pro něj stala osudovou. Jako student literatury s aspirací stát se spisovatelem, chovajíc hlubokou lásku ke slovu, propadl fascinaci tradici zpěvu staré několik stovek let. A tak vdechl život tvorbě propojující písně mystického básníka z 15. století Kabíra a hluboké kontemplaci nad významy, které tyto písně v nitru člověka otevírají. Dnes vystupuje na koncertech a tyto písně dále předává. O této mystické tradici spojené s vnitřní prací, vnitřním hledáním, cestě k sebepoznání, také píše a vede workshopy, které otevírají prostor sebepoznání a sebepochopení. Tomuto přístupu se také říká súfijská lázeň nebo bhakti. Je autorem několika knih, včetně románu, sbírky básní a knihy překladů z bhaktické, súfijské a baulské tradice. Jeho nejnovější knihou je Drunk on Love (Opilí láskou) o Kabírově životě a filozofii, kterou vydalo nakladatelství HarperCollins India. https://vipulrikhi.com/
Kábir, mystický poet z 15. století, jehož tvorbu vynášíš na světlo světa, byl také súfí. Můžeš přiblížit, o čem súfismus je?
Se súfismem se setkáváme v islámu, je to jeho mystická cesta. V Indii se pak s obdobnou filozofií setkáváme v bhakti. Jsou to paralelní tradice. Obě se dívají na člověka jako na neúplnou bytost, která musí dokončit svou cestu. Takže súfiové říkají, že se musíme vyvíjet, že naše mysl, srdce a tělo mohou pokračovat dál a stát se něčím víc, než co známe ze své zkušenosti. Existuje mnoho praktik, které tuto cestu mohou podpořit. Hudba je jednou z nich. Také různé druhy meditačních praktik. Typickou praxí je tanec – tzv. víření (pozn. Tanec, kdy se člověk – zjednodušeně – točí kolem dokola i několik hodin), což je praxe, kterou lidé mohli vidět v Turecku, kde žil a praktikoval třeba i Rúmi. Obecně jde o praktiky, které nám pomáhají překročit běžnou mysl, naše obvyklé vnímání skutečnosti, také obvyklý pocit sebe sama a umožňuje nám zažít něco hlubšího / vyššího. Něco, co můžeš nazvat kosmickou nebo božskou energií nebo jakkoli jinak, můžeš tomu dát různá jména. Takže zažít to ve svém vlastním já, to je súfíjské bhakti.
Co to může přinést do života člověka, to že může zažít takovéto překročení sebe sama?
Přináší to svobodu, radost a prožitek toho, čemu se říká láska. Tím myslím skutečnou lásku, ne to, čemu říkáme láska. Jsou to vlastně velmi důležité věci – svoboda, radost a láska, každý je chceme mít ve svém životě. Otázkou je, proč ale nezažíváme svobodu, radost a lásku ve svém životě trvale nebo ve větší míře, než je běžné? Obvyklé prožívání každé lidské bytosti zahrnuje také spoustu utrpení, úzkosti, spoustu starostí, napětí, konflikty s druhými lidmi, konflikty ve vztazích, konflikty v nás samých.. Takže tato cesta, kdy zažíváme toto spojení s něčím vyšším, nám dává možnost zakusit skutečnou lásku a skutečnou radost, která je trvalejší, protože je v nás samých a není nijak závislá na okolnostech. Když se nám v běžném životě daří, cítíme se šťastní, a když vnější okolnosti nejsou dobré, necítíme se šťastní. A často máme pocit, že okolnosti nejsou dobré, protože je nemáme pod kontrolou. Takže se zoufale snažíme věci kontrolovat, ale ono je to přitom mnohem větší. Svět není vždy takový, jaký bychom si přáli – nemůžeme ho ovládat, nemáme ho pod kontrolou. Když dospějeme k této zkušenosti vyššího já v sobě, pak se osvobodíme od všech těch starostí a úzkosti, a taky potřeby kontroly.
To, co popisuješ, je tedy pohled nebo chápání mystiky nebo mystické cesty – souvisí to s nějakým konkrétním náboženstvím? Nebo je to považováno za přístup mimo náboženství mimo institucionalizovanou formu přístupu k duchovnu?
Je to jako různé cesty, kterými lze kráčet v rámci konkrétních náboženství, ale jsou mimo ortodoxní náboženství a mimo institucionalizovaná náboženství. Takže mohou používat určité termíny, které se používají v tom či onom náboženství, jako je třeba súfismus v rámci islámu. Ale je také heterodoxní. Prostě není ortodoxní.
Takže ortodoxní islám nemá rád súfismus, protože jeho příznivci jsou příliš svobodní a jsou mimo hranice organizovaného náboženství. A podobně je na tom hnutí mimo hinduistické náboženství v Indii. Prostě nejsou svázáni organizovaným náboženstvím a neustále říkají, že pravda sídlí uvnitř. Takže nepatří do žádné instituce nebo organizace, která je vyšší než oni sami.
Kabír je hlavní postavou tvé tvorby. Mohl by ses podělit o některé jeho verše ?
Jedna z mých oblíbených písní a jeden z mých oblíbených Kabírových veršů mluví o lásce.
Říká: „Jsem opilý láskou. K čemu být chytrý, když můžu být svobodný v tomto světě? K čemu mít podmíněné vztahy, k čemu být vypočítavý?“
Takže říká, že, lidé nejsou příliš chytří, ztrácejí rozum. On je opilý láskou. Ztratil všechnu tu pečlivou opatrnost a vypočítavost, která je normálně součástí naší mysli. On to překročil a stal se v tomto světě svobodným. Právě to je jeden z mých oblíbených veršů. A pokračuje. Je to pravdivá píseň. V dalším verši říká: „Pomalu, ó srdce, pomalu. Všechno se děje pomalu. Můžeš zalít sty hrnci vody, ale ovoce se stejně objeví až v ten pravý čas“.
Používá tedy přírodu, aby řekl, že vše má svůj čas. A my se můžeme snažit spěchat a utíkat a usilovat o to, aby se věci staly. Ale v přírodě existují rytmy. I my jsme součástí přírody. Měli bychom tedy tyto rytmy respektovat. A ovoce přijde, ale přijde jen v daném ročním období. Proto hodně mluví o přírodě. Hodně mluví o lásce. Hodně mluví o lidské mysli a jejích sklonech.
Když Kabír mluví o lásce, kterou se opíjí, je to jiná láska, než jakou většina lidí v životě hledá, myslím tu partnerskou – vnímám to správně, když to chápu to jako lásku k božství? Je taková láska v souladu s partnerskou láskou, rodinným životem?
Ano, vždyť sám Kabír byl ženatý. On byl ženatý. Měl dvě děti, syna a dceru. Takže si vzájemně neodporují. Nevylučují se navzájem. Můžeš být svobodná nebo můžeš být s někým. To nemá nic společného se prožíváním lásky. Stav lásky, o kterém mluví, je nezávislý na okolnostech, jak jsem se to snažil nastínit předtím. Je v nás samých. Když prožíváš lásku v sobě, pak se o ni přirozeně podělíš se světem.
Stejně jako růže bude sdílet svou vůni se světem bez ohledu na to, kde je, či jaká je. Jde o spontánní proces sdílení lásky, který může mít různé podoby. Může to být partnerská láska, může to být rodinná láska, může to být služba komunitě. Může nabízet různé způsoby vyjádření a sdílení – třeba skrze poezii, hudbu, umění. Historicky někteří jedinci chtěli jít více samotářskou cestou a jiní zase chtěli žít ve vztahu. Obojí je v pořádku, protože nakonec je to prožívání lásky v našem nitru.
Součástí tvé práce je, že nejenže učíš lidi staré hindské písně a Kabírovy básně, ale pak je tu část společného rozjímání. Co mi přišlo velmi fascinující, když jsem se tvého workshopu zúčastnila, bylo, že každý člověk se k těm veršům vztahuje po svém, podle toho, kde se v životě nachází. Takže když tuto práci děláte opakovaně, přináší to otázku – žijeme vlastně všichni stejné archetypální příběhy?
Myslím, že odpověď zní ano i ne. Kabír tak často také odpovídal. Ono odpovědi často nejsou tak jednoduché jako ano a ne. Takže odpověď na tuto otázku je také ano i ne. Na jednu stranu všichni lidé procházejí podobnými zkušenostmi a emocemi, myšlenkami a problémy, radostmi. A tak existuje mnoho podobností a společných témat, která lidé sdílejí. Například věci ve vztazích, ať už jde o vztahy s dětmi, partnery, rodiči nebo přáteli, nebo ve vztahu k sobě samému, sebeláska či sebehodnota jsou nejspíš tématy nás všech.
A ano, setkávám se s velmi podobnými příběhy. A přesto jsou jiné, protože každý člověk je jedinečný. Takže i když příběh může být podobný, i když dva lidé sdílejí podobnou zkušenost, stále zní velmi odlišně, protože celá jejich životní zkušenost byla jiná. A stejně tak způsob, jakým přemýšlejí, může být odlišný, a způsob, jakým cítí, může být rozdílný. Takže existuje tato jednota a zároveň nesmírná rozmanitost.
Kabír o tom také hodně mluví. Popisuje lidskou bytost jako látku a říká, že základní barva látky je pro všechny stejná. Ale na povrchu je mnoho různých barev. A my ve světě vidíme právě celou tu rozmanitou paletu barev. A to je ta rozmanitost, máme různé typy lidských bytostí, různé země, různé kultury. A všechny ty odlišné zkušenosti, různí jedinci. A přesto je tu zároveň něco, co nás spojuje. A všechny lidské bytosti jsou někde ve své bytostné podstatě, v zásadě, stejné.
Již roky procházíš hlubiny Kabírova díla, nedá mi to se nezeptat, zda bys řekl, že kráčíš také po své vlastní mystické cestě?
Ano.
S čím jsi se na této cestě setkal?
Tolik věcí. Je to celý les. Hluboký les a taky krásný les. A taky hustý les. Potkáš tam mnoho druhů květin a stromů, keřů a zvířat, těch nejpodivnějších tvorů. Takže jsem na této cestě prožil uvnitř sebe mnohá setkání, a to nejen s krásami. Nejdříve musíme překonat i ty nepříjemné věci v sobě, jako je všechna naše žárlivost, naše závist, veškerý náš hněv, a taky pocit malosti nebo pocit nedostatečnosti, pocit nedostatku, pocit nedostatku lásky nebo pocit nedostatku intimity, nedostatku hojnosti. Když jsem začínal, tak jsem se setkával právě s těmito tématy. A to pak musíš přijmout a taky je překonat, překročit.
Nejde s nimi jen bojovat. Nejprve pochopíš, odkud to pochází, a pak to přijmeš. Takže jsem se u sebe setkával se všemi těmito pocity, se svou pýchou a arogancí, se svým egem a tak dále. Ale setkal jsem se také s něčím mnohem širším a hlubším, s radostí, o které jsem již mluvil. A ta se projevuje mnoha různými způsoby. Třeba prostřednictvím hudby, zpěvem těch písní nebo psaním básní, anebo taky tancem tanga, což je pro mě velká věc. To jsou všechno moje způsoby, jak sdílet a vyjadřovat tu obrovskou radost a lásku. A pro každého je to něco jiného.
Kabír říká, že každý mluví o pokladech, ale přitom ten poklad má u sebe. Každý hledá poklad, ale přitom už ho má. „Nedíváte se do své vlastní kapsy. Pořád se díváte ven, takže si ani nevšimnete, že ten poklad nosíte ve vlastní kapse.“ No a tak jsem ve své vlastní kapse našel záblesky tohoto pokladu. A myslím, že poklad je dobrá metafora, jak ho popsat, protože také různými způsoby ukazuje na jeho projevy ve světě. Jak jsem řekl, prostřednictvím práce, hudby, vztahů, jakéhokoli druhu zábavy. Takže jsem v sobě našel všechny tyto rozměry a ty se neustále mění a posouvají, protože my sami nejsme pevní. Takže každý den se zkušenost stává jinačí.
Vím, že součástí Tvé cesty je i Vipassana, pokud se nemýlím.
Ano, to byla velká část mé cesty. Chodil jsem tam jednou za rok. Je to desetidenní tiché meditační ústraní. Takže jsem tam byl myslím čtrnáctkrát nebo patnáctkrát. Ale v každodenním životě teď dělám jiný druh meditace a moje cesta je velmi flexibilní, takže není pevně fixovaná na jeden druh cesty.
Co Tě vedlo k tomu, že jsi se tam vrátil tolikrát?
Vipassana mi opravdu pomohla. Chodil jsem do tohoto ústraní jednou za rok. Je to velmi intenzivní ústraní, protože jste úplně sami se sebou, bez mluvení, bez čtení, bez hudby, bez jakéhokoli rozptýlení. Díky tomu se setkáváš sám se sebou. Protože v našem každodenním životě jsme pořád někde, pořád někde běháme, pořád se snažíme něco dělat a potkáváme tisíce možností rozptýlení. A teď s telefony a sociálními sítěmi je toho ještě víc. A když na deset dní odložíš telefon a počítač a práci a vztahy a veškerou četbu nebo hudbu nebo jakoukoli zábavu, vlastně všechno – dokonce i mluvení, tak máš konečně prostor setkat se sama se sebou. To je velmi vzácné, toto setkání se sebou samým. Stále se setkáváme s jinými lidmi, ale nikdy se nesetkáme sami se sebou. Toto setkání může být na začátku děsivé, pokud jsi se nikdy předtím nesetkala sama se sebou. Ale pak se začnou objevovat různé věci, které ač mohou být na začátku nepříjemné, tak když u toho zůstaneš, promění se v něco, co je spojeno s takovým pocitem uvolnění v těle, s klidem a lehkostí, s pocitem uvolněnosti.
A najednou cítíš, co to znamená být naživu opravdovým způsobem, ne jenom se strachovat nebo utíkat nebo pořád přemýšlet. Takže když máš takovou zkušenost, prožívání svého těla, své mysli a svého srdce hlubším způsobem, tak tě to opravdu může změnit.
Také jsem na vipassaně zažila právě tohle – setkání se se sebou. Naplnění sebe sama sebou. Na závěr bych se zeptala, Vipule, jaké uvědomění Tě provází v poslední době, anebo jaké bylo pro Tvůj život zásadní?
Myslím, že jedno z největších uvědomění, které jsem kdy měl, bylo, že hojnost a láska už existují, už tady jsou. Osobně jsem zažil, když jsem vyrůstal, hluboký pocit nedostatku lásky a také pocit nedostatku hojnosti. A v určitém okamžiku jsem si uvědomil, že jsme plní lásky a hojnosti a musíme jen přijít do stavu, kdy si to uvědomíme, abychom to mohli žít.
***
Rámeček
Kabír (8. června 1398-1518 n. l.) Kabír byl známý indický mystický básník, který byl svatořečen. Kabír patří mezi významné postavy hinduismu, sikhismu a islámu, zejména súfismu. Narodil se ve městě Váránasí v dnešním státě Uttarpradéš a je známý svým kritickým postojem k organizovaným náboženstvím. Zpochybňoval to, co považoval za nesmyslné a neetické praktiky všech náboženství, především to, co považoval za špatné praktiky v hinduismu a islámu. Během svého života byl za své názory ohrožován jak hinduisty, tak muslimy. Kabír říkal, že „pravda“ je v nitru člověka, který je na cestě spravedlnosti. Vše živé i neživé považoval za božské a byl pasivně oddělen od záležitostí světa. Abychom poznali pravdu, navrhoval Kabír, musíme zahodit „já“ neboli ego.
Tento článek byl publikován v zářijovém čísle časopisu Regenerace.
