Současná situace na poli duševního zdraví naší společnosti je alarmující. Čísla neúprosně rostou. Dříve to byl každý pátý, kdo během života prošel nějakou formou duševního onemocnění. Dnes, částečně jistě v důsledku koronavirové pandemie, je to každý třetí. Na půdě Evropské Unie se v kuloárech mluví o tom, že pandemii koronaviru nahradila pandemie duševních onemocnění. Naše společnost strádá, je to cítit.
Pandemie duševního zdraví
Pandemie a s ní související karanténa s sebou do našich životů kromě jiného vnesla dva aspekty, se kterými jsme se v době relativního rozkvětu a obecného “blahobytu” naší společnosti doposud nemuseli potýkat. Jedním z nich je izolace. Téměř ze dne na den nebylo zbytí a museli jsme trávit čas sami se sebou. Možnost směřovat pozornost ven se vytratila. Mnoho lidí zjistilo, že jim “není dobře” se sebou samotnými. Můžeme polemizovat o tom, zda je to nedostatkem smyslu v životě, znepokojující ekologickou situací, nenaplněním vlastního potenciálu atd.. Izolace nám všem umožnila nahlédnout do vlastního vnitřního světa, který v kolotoči každodenních událostí zůstával upozaděn. Jenže stejně jako ten svět vnější, i náš svět vnitřní, vyžaduje kultivaci, a pokud jej celý život přehlížíme, ba dokonce netušíme, že tam někde je, není divu, že při nejbližší možné příležitosti se nelítostně ozve a dá o sobě vědět způsobem, který jasně ukáže, že něco není v pořádku.
Druhým výrazným aspektem, který prostupuje soudobou realitou, a na který jsme nebyli toliko zvyklí, je nejistota. Dělat věci kontinuálně stejně, spoléhat se na zaběhlé a myslet si, že všechno bude “jako vždycky”, je sice na oko líbivá představa pomyslné formy klidu, která však zavání (skoro bych i řekla zapáchá) jistou formou rigidity, neschopností změny a neumožnění žádné formy pokroku, aby posvítila na cestu (k) novému.
Současné léčebné přístupy
Nahlédneme-li na problematiku prohlubujícího se duševního strádání naší společnosti z pohledu možností léčby, zjistíme, že situace není nijak zvlášť příznivá. V rámci klasických přístupů (odhlédneme-li od alternativnějších možností) se nabízejí dvě cesty – medikace a psychoterapie. Farmakoterapie – užívání léků – je účinným způsobem, jak ulevit od vnitřní bolesti. Tato forma léčby účinně napomáhá potlačit příznaky. Mnohaletá praxe ukazuje, že samotná farmakoterapie neřeší daný problém, neboť po vysazení léků se stav pacientů obvykle zase zhorší. Vědecké výzkumy již jednoznačně prokázaly, že farmakoterapie je nejúčinnější v kombinaci s psychoterapií, která se pomalu, ale jistě, snaží dopátrat příčiny vnitřního konfliktu, daného problému. Zarážející však je, že ačkoliv víme, že kombinace těchto forem léčby je v současném legálním rámci nejúčinnější, mnoho lidí se ubírá pouze k léčbě formou medikace, o řešení problému nemá zájem. Zde bychom mohli zmínit slavné Hippokratovo přísloví: “Než někoho uzdravíte, zeptejte se ho, zda je ochoten vzdát se věcí, kvůli kterým mu je špatně.” Ti, kteří by snad problém i řešit chtěli, tak se často potýkají s nedostatkem peněz, času, nedostupností terapeutů pracujících na pojišťovnu, či s vlastními ochrannými bariérami vnitřního světa, které ne a ne pustit člověka blíže problematickým nevědomým obsahům a tím také sebezpoznání. Máme totiž tendenci bolestivé, traumatické a další “nevhodné” životní zkušenosti jednoduše zazdít, zakopat a nechat je .. vyhnít. Jejich opětovné vytažení na světlo našeho vědomí je mnohdy velmi náročné, spojené s prolomením mnoha obranných mechanismů a potřebou notné dávky odvahy, sebereflexe i sebelásky.
Trauma jako součást života
Trauma je reakcí na hluboce úzkostnou nebo znepokojující událost, která přemůže schopnost jednotlivce se s ní vyrovnat. Způsobuje pocity bezmocnosti, snižuje schopnost cítit celou řadu emocí a oplošťuje prožívání. Téměř s jistotou můžeme tvrdit, že minimálně každý druhý si někdy v průběhu života nějakou formu traumatické události prožil. Otázkou pak je, jakým způsobem jsme byli schopni ji zpracovat a přijmout, neboli integrovat. Traumatické totiž může být, že nám někdo ve školce sebral hračku, stejně jako to, že jsme se dostali do bodu ohrožení života, a obdobně i to, že se utápíme v nejistotách a strachu způsobených náhlou pandemií. Náročné životní situace jsou součástí naší reality (věda udává, že je v průběhu života prožije cca 60% lidí). Důležité však je, jak se k nim postavíme. Známé přísloví říká, že “krize je příležitost”. I ta nejnáročnější zkušenost se může časem projevit jako největší dar, je to vždy a znovu jen na nás, jak se k ní postavíme, a zda jsme schopni rozšířit vlastní pole uvědomění natolik, abychom přijali dary, které ona náročná zkušenost přináší.
Celoživotní dílo Stanislava Grofa přináší možnost náhledu na samotný příchod na svět – porod, jako na velké trauma, kterým jsme si prošli de facto všichni. Erik Erikson, neopsychoanalytik, ve svém díle upozorňoval na vývojová traumata z dětství, která se pak odráží na našem vnímání a prožívání života, sebe i reality. Pakliže nastoupíme na nějakou cestu sebepoznání, skryté komory se pomalu začnou otevírat a je možné, že se vlastní prožívání obdobně jako vztahování se k okolnímu světu začne pozměňovat, budeme-li schopni uvolnit mentální i emoční bloky, staneme se citlivějšími, logicky.
Některé traumatické životní události však dokážou proměnit naše prožívání z minuty na minutu. Taková změna je tak náhlá a intenzivní, že ji zaregistrujeme okamžitě. Pakliže nejsme schopni traumatickou životní událost zpracovat (což mnohdy prostě vzhledem k její náročnosti ani nemůže být možné), může se projevit posttraumatický stresový syndrom, tzv. PTSD.
Posttraumatický stresový syndrom a možnosti léčby
Podle údajů americké vlády se PTSD během života projeví u 7-10% (americké) populace. V měřítku USA je to asi 8 miliónů případů ročně. PTSD patří k nejčastějším problémům, se kterými se potýkají američtí vojáci, kteří na vlastní kůži zažili válečnou zónu. Za nejúčinnější formu léčby se považují různé druhy psychoterapie, nicméně mnozí pacienti jsou po náročné životní zkušenosti natolik uzavření, že psychoterapie nedosáhne dostatečně hluboko do jejich nitra a její efektivita je v takových případech minimální.
Osvědčená metoda, která by PTSD efektivně a spolehlivě léčila v současnosti neexistuje. Medikace není dostatečně účinná, a dokonce se prokázalo, že placebo bývá efektivnější než nasazené léky. Na konvenční terapii reaguje (pozitivně či negativně) méně než 40% pacientů. Co ale s tím?
MDMA – empatie a láska léčí
MDMA (3,4-methylenedioxymethamphetamin) řadíme do třídy psychoaktivních látek nazývaných empatogeny, které díky svým účinkům mají blízko k látkám, které nazýváme psychedelika, amfetaminy či stimulanty, jejich účinky totiž mají psychedelické i stimulační vlastnosti. MDMA bylo prvně syntetizováno v roce 1912, avšak tehdy se neprokázal jeho potenciál. V roce 1976 jej syntetizoval známý chemik Alexander Schulgin, který však na rozdíl od jeho předchůdce látku sám vyzkoušel a potenciál jejích účinků ihned zaznamenal. O rok později se již látka začala úspěšně šířit terapeutickým prostředím, avšak v roce 1980 unikla z klinik na taneční párty, což vedlo k jejímu rychlému rozšíření v rámci undergroundu a brzy na to skončila na seznamu zakázaných substancí.
Z neurobiologického hlediska působí MDMA hlavně na dopaminové a serotoninové receptory. Tyto receptory bývají aktivní převážně ve chvílích, kdy se cítíme dobře, prožíváme štěstí, lásku, pochopení, sounáležitost. Proto užití této látky obvykle vyvolává pocity tohoto druhu. Takové jsou pro psychoterapii k nezaplacení. Možnost otevřít pacienta, i když pouze dočasně a skrze užitou látku, tak aby byl schopen komunikovat o svých nejniternějších pocitech a trápeních, je velkým darem, cenným nástrojem, pro psychoterapii. To si uvědomoval i Rick Doblin, který v roce 1986, rok poté, co bylo MDMA v USA zařazeno na seznam zakázaných látek, založil Multidisciplinární asociaci psychedelických studií (MAPS), jejímž původním záměrem bylo prokázat přínos užití MDMA pro rámec psychoterapeutické práce.
35 let výzkumné práce
Je tomu 35 let od chvíle, kdy MAPS zahájilo svou výzkumnou činnost. V ohledech přístupu k MDMA jakožto k léku, se k němu vztahují stejné náležitosti jako na jakýkoliv jiný farmakologický přípravek určený k léčbě. Musí tedy projít klasickými fázemi klinického hodnocení (dohromady jsou čtyři), které obvykle trvají až desítky let. Navíc se v tomto případě nejedná o nový lék, nýbrž látku, která je systémem klasifikovaná jako droga s minimálním nebo žádným léčebným využitím a kromě nedostatku finančních zdrojů se potýká i s nedostatečnou znalostí veřejnosti, která byla mnohdy od malička masírována zavádějícími informacemi. Zdá se však, že výzkum i původní vize Ricka Doblina nyní spějí do finále.
Průlom v péči o duševní zdraví
Je tomu pár týdnů od chvíle, kdy organizace MAPS zveřejnila výsledky jejich rozsáhlé třetí klinické studie, která se zaměřovala na léčbu PTSD prostřednictvím MDMA asistované psychoterapie. Sami lékaři, kteří využívají MDMA v terapii v rámci výzkumů sdílejí, že nejde o efekt samotné látky, nýbrž o psychoterapii, která jejíž pozitivní účinek je podpořen využitím MDMA. Výsledky jsou přelomové, žádná doposud známá léčba není takto účinná a bezpečná. Do studie byli zařazeni pacienti s PTSD v reakci na události souvisejícími např. s válkou, nehodami, zneužíváním či sexuální újmou. 84 % účastníků studie si prožilo i nějakou formu vývojového traumatu. 67 % pacientů, kteří podstoupili tři terapeutická sezení s využitím MDMA, následně nevykazovalo příznaky PTSD a 88% zaznamenalo klinicky významné snížení symptomů. Nutno dodat, že v souvislosti s PTSD nemluvíme o vyléčení, nýbrž právě o snížení či vymizení příznaků. Ve fázi 3 této studie bylo léčeno 90 pacientů s těžkou chronickou PTSD s průměrnou dobou trvání 14 let a potvrdili tak výsledky studií fáze 2, které byly obdobně pozitivní. V EU nyní běží 2. fáze tohoto klinického hodnocení, do kterého jsou zapojeni i lékaři a výzkumníci z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ). V současnosti je možné se do této studie přihlásit jako dobrovolník, pakliže pacient splňuje daná kritéria (mj. diagnózu PTSD). Informace je možné dohledat na webových stránkách NUDZ www.nudz.cz.
Dalším krokem bude předložení veškeré výzkumné dokumentace a dat regulační autoritě FDA, jenž výsledky přezkoumá a rozhodne o případné registraci léčiva v kombinaci s psychoterapií jakožto legálního léčebného nástroje. Schválení pro USA lze očekávat v roce 2023, pro EU pak v roce 2024. MAPS vynakládá i úsilí k tomu, aby péče byla hrazená ze zdravotního pojištění.
Přístup je klíč
Současná doba je ve znamení neustálých změn, ať už více či méně příjemných. Psychedelika, mezi něž řadíme i MDMA přinášejí nové možnosti pro léčbu duševních onemocnění a nejen to, i těm, kteří se vydají po cestě sebepoznání, mohou přinést hodnotné vhledy do jejich nitra. Důležité je, zda máme zájem sami sebe poznávat.
Psychedelická tematika naráží na nejrůznější paradoxy naší společnosti. Strach z neznámého (nová forma léčby), náročné přijetí změny (přístupu k této látce), tendence utíkat od těžkých témat vlastního života, i bezpodmínečné přijetí stanovených věcí (v tomto případě myšleno zákazy, které jsou opodstatněné jen významným nepochopením). Ačkoliv můžeme vnímat potenciál těchto látek, pakliže jsou užity v terapeuticky vymezeném či jinak bezpečném kontextu, často je na ně nahlíženo jako na “drogy”. Tato nálepka je však zavádějící, neb většina “drog” se využívá v medicíně i jako léky. Odvíjí se to od přístupu, který, zdá se, je klíčový pro jejich léčebné využití i komplexní vyléčení pacientů a snad v širším slova smyslu i celé naší společnosti.
“Důvod, proč rád nazývám tyto látky léky je fakt, že podpořily schopnost mého vlastního vědomí k sebeléčení. Najednou pochopíte, že je v pořádku cítit bezpodmínečnou lásku sám k sobě.”
Pacient, který v rámci výzkumu prošel MDMA asistovanou psychoterapií a po 15 letech života s panickými ataky, depresí a úzkostmi, po několika pokusech o sebevraždu, nalezl vnitřní klid
Tento článek byl publikován v červencovém čísle časopisu Regenerace.
