Zastavit se a jenom být. Na jedné straně sen všech tvrdě pracujících naplňujících nekonečnou osmihodinovou směnu pěti dnů v týdnu, i těch na volné noze, jejichž odbavování pracovních závazků nemá konce, na straně druhé mnohdy postrach nevědomých obsahů, které čekají na svou chvíli – právě na ten čas zastavení, kdy bude prostor k tomu, aby o sobě daly znát, aby vypluly na povrch. To abychom si je mohli zvědomit, zprocesovat, nechat jít – jakkoliv je třeba s nimi naložit, jen jim dát prostor k tomu se projevit.
Mnoho z nás si nalinkovalo život od rána do večera a od večera do rána, a tak se úspěšně udržujeme v aktivním módu bytí. Jenže, co když nikdy nekončící zaneprázdněnost neumožňuje prožívat realitu z hlubšího místa? A je to vůbec možné? Kde takové místo hledat? Jak se k němu dostat?
Možná to taky znáte, člověk téměř vypustí duši, aby zavčas doběhl vlak, či nasedl do letadla a ve chvíli, kdy se dopravní kolos dá do pohybu, začnou se pohybovat i emoce, které do té doby prostě nedostaly prostor. A tak jsem mnoho let prožívala nepochopitelné návaly pláče, kdykoliv jsem nastoupila do letadla, protože to bylo jediné místo, kdy jsem se opravdu zastavila a zhluboka nadechla. Přitom jsem ale moc nerozuměla tomu, proč se tak děje. Zpětně vidím, jak rychle jsem prolétala životem, a tak když jsem nasedla do letadla, kde jsem fyzicky mohla tuto metaforu naplnit, paradoxně to byla chvíle zastavení k projevení emocí, na které prostě nezbyl čas.
Kde jsi, když tu nejsi?
Známé dílo psychedelického pionýra Ram Dasse nebo taky vlastním jménem Richarda Alperta, jednoho z průkopníků výzkumu psychedelik na Harvardu, hlásá jasně: “Buď tady a teď”. Životní cesta tohoto bohémského profesora nabrala nečekaný směr, když v Indii potkal guru, který se ho tak bytostně dotkl, že Ram Dass zcela otočil své směřování – od změněných stavů vědomí k přítomnosti. Co to ale znamená “být tady a teď”?
Bytí v přítomnosti se může zdát tak trochu jako prázdný čas – je to skoro nic nedělání, a přitom je to jedna z nejnáročnějších činností, které můžeme chtít kultivovat. Může to totiž znamenat rozšiřovat svou schopnost uvědomování si toho, co se děje jak uvnitř nás, tak kolem nás. Stalo se vám někdy, že jste zaslechli symfonii, kterou příroda neustále skládá? Jde totiž slyšet jen když se člověk zastaví, ztiší – zevnitř i zvenku. Někdy se totiž může stát, že vítr rozehraje sonátu, když opře se do korun stromů, a lehký beat pak prostoupí okolím. Anebo píseň ptáků, která se najednou sladí s okolím v jeden orchestr.
Je možné, že hrála vždycky, ale my ji prostě jen neslyšeli? Ve chvíli, kdy se zastavíme a začneme naslouchat, zjistíme, že k nám existence neustále promlouvá, odpovídá na niterné otázky, učí nás, anebo prostě pěje píseň svého bytí. Otázkou je, zda jsme dostatečně přítomní, abychom si toho mohli být vědomi.
V průběhu let jsem se naučila vést dialogy sama se sebou, já s universem. Mnohokrát se mi stalo, že jsem položila otázku a odpověď přišla ve formě úryvku rozhovoru někoho neznámého, doslova kolemjdoucích na ulici, nebo se mě dotkl nějaký slogan na billboardu, či v odpovědi na něco zcela jiného. Jindy byla zpráva ukryta v pozorované situaci, prožitku nějakého elementárního úkazu (např. déšť a světlo – prší a my si toho nemusíme vůbec být vědomi), anebo třeba jen v náhodném úryvku z knihy. Uvědomění, že se mnou okolí neustále komunikuje bych položila na hranici úžasu a hořkosti. Úžasu z toho, jak nekonečně fascinující a moudré je stvoření, hořkost z toho, že je tak jednoduché tady nebýt, nedávat pozor, nevnímat, a jemné ševelení existence vůbec nezachytit. A z toho vyvěrá taková lehce poetická otázka, kterou si často kladu: „Kde jsi, když tu nejsi?“
Tiše uvnitř přitom venku
Umět se ztišit tak, abychom byli schopni naslouchat meziřádkovým promluvám existence, to bychom mohli nazvat uměním bytí. Oříškem však může být i dokázat se ztišit, abychom naslouchali sobě. A pak je tu ještě další úroveň – schopnost utišit se, abychom dokázali naslouchat druhým. Obzvláště v létě se tato dovednost hodí. Letní čas je časem, který vyzývá k tomu jej trávit venku, v přírodě, na slunci, u vody. Taky je to čas, který se přímo nabízí k tomu jej trávit s přáteli. Nahlédneme-li na roční období optikou cesty sebepoznání, mohli bychom střízlivým pohledem vnímat zimu jako období, které vyzývá ke ztišení až usebrání. Naopak letní dny podněcují touhu vyrazit ven. Uměním se v takovém případě stává syntéza obojího – udržení niterného utišení i ve víru dění. Co to ale opravdu znamená?
Klid jako klíč
V knize Klíčem je klid (Stillness is the Key – Ryan Holiday) je klid vyzdvihován jako výživa (i výzva) pro duši. “Klid. Je to schopnost zpomalit. Ujasnit si myšlení. Soustředit svou duši. Usměrnit své úsilí. Být v klidu, zatímco se svět točí. Klid je tajemstvím elitního výkonu, vůdcovství a kreativity. Je to klid, který vytváří prostor pro štěstí. Otázkou je, jak ho můžete najít, a co by bylo možné, kdybyste ho našli?”
Jak ale být v klidu v neklidném světě? Ekosystém se pomalu hroutí, zvířecí i rostlinné druhy vymírají, oteplování si nevybíravě vybírá svou daň, a k tomu probíhající válečné konflikty, to těžko podpoří pocit klidu, míru a bezpečí. Jednou otázkou je, jak v sobě najít místo, o které se můžeme opřít, to místo, které se stane pramenem i korytem klidu, druhou pak, jak se s ním udržet v kontaktu. Jak neztratit kontakt se sebou – a poznáme vůbec, že jsme jej ztratili?
Meditační ztišení
Jednou z cest k udržení kontaktu se sebou je rozhodně pravidelná praxe. Roky mě toto slovní spojení rozčilovalo. Snad proto, že jsem ji nejenže nebyla do svého života schopna zavést, ale když už jsem se v něčem našla, nedokázala jsem udržet pravidelnost. Rychlost pražského velkoměsta mě vždycky smetla. Udržet pravidelnou denní praxi se mi dosud nepodařilo. Nicméně, párkrát jsem se hodila do vody a vzápětí se učila plavat. Jednou takovou zkušeností byla i zkušenost s vipassanou v Indii – desetidenní meditační ústraní, které probíhá v úplném tichu. Deset dní bobříka mlčení, doporučení vynechat jakoukoliv činnost kromě praxe a kontemplace a jako bonus přes 100 hodin meditace.
Na vipassanu mě přivedla neklidná mysl. Vědoma si zbytečného proudu myšlenek, pocítila jsem potřebu zastavení a klidu, potřebu dovednosti ovládání toku tohoto proudu. Odvažovala bych se tvrdit, že s vipassanou je to jako s psychedelickou zkušeností – každý člověk si prožije, co zrovna potřebuje. Každý si odnese, kolik toho unese. Otázkou pak je, jak s tím naloží.
Moje zkušenost s touto cestou do nitra byla neočekávaně pozitivní. Byla jsem připravena čelit fyzicky i psychicky extrémně náročnému času. K mému překvapení však tento čas patřil k těm nejcennějším, které jsem se sebou kdy měla. Čas v zastavení mi umožnil novou formu kontaktu se sebou – jako bych se po letech dohonila a mohla se sebou naplnit.
Netušila jsem, že je něco takového vůbec možné. Nutno dodat, že pro to, aby člověk prohloubil kontakt se sebou, nemusí jezdit do Indie a podstupovat náročné meditační pobyty. Ono taky prostě stačí jen být, tady a teď, sám se sebou, a tuto „praxi“ opakovat.
Živý klid
Pakliže kráčíme nějakou cestou sebepoznání, pakliže běží na pozadí naší existence primární nastavení nebo snad touha být co nejlepším člověkem pro sebe i pro druhé, žít kvalitní život, zkrátka mít se dobře, jedním z ukazatelů toho, jak si vedeme, je bezpochyby i vnitřní klid. Právě niterný klid nám totiž ukazuje, jak se v životě máme – zda důvěřujeme tomu, kde jsme, a jak jsme, zda důvěřujeme sami sobě, že se o sebe můžeme opřít. Vnitřní klid je indikátorem i toho, jaké vztahy máme, zda vnímáme sounáležitost okolí, protože vztahy s druhými v jistém ohledu odráží náš vztah se sebou.
Zažívá-li člověk neklid, může to být pozvánka k tomu, pohlédnout na to, kdy jej prožívá a jaké emoce jsou s ním spojeny. Pakliže po té cestě, po které kráčíme odhalujeme stará schémata, která předurčují naše automatické reakce, je zapotřebí notné dávky přítomnosti, jisté emoční inteligence na ně nereagovat jako vždy, a odhodlání najít cestu, jak s klidem situací projít. V zimě jsme mohli mít prostor pro nová uvědomění a aha momenty, letní čas je skvělou pozvánkou k praktickému integrování vhledů z času usebrání.
Léto nás vyzývá k tomu trávit čas venku – procházky, koupání, festivaly s přáteli a další společenské akce – a tak nám taky nabízí neustálou výzvu ke zpřítomnění se v každodennosti běhu života, k udržení vnitřního klidu i přes vnější bouři. Buďme si toho vědomi.
Tento článek byl publikován v srpnovém čísle časopisu Psychologie Dnes.
