Naběhla jsem si. Tiše sedím a nechávám slunce, aby hladilo mou tvář, vítr mi čechrá vlasy a já vnímám všeprostupující klid. Zastavila jsem se, abych nahlédla do nitra, které obvykle neklidně ševelí tím vším, co chce sdělit. A našla jsem tam ticho, a ne jen tak ledajaké, mírumilovný klid. Chtěla jsem psát článek na téma “po extázi prádelna” a přitom sama sebe pod dlouhé době na chvíli našla, jak na slunci “suším prádlo”.
Jedna věta
Od momentu, kdy jsem poprvé zaklepala na dveře svého nitra, uběhla již téměř dekáda. Tehdy celou moji existenci poháněla mysl a ta si myslela, že jsem “šťastná a spokojená”, a tak jsem měla pocit, že to i cítím. Ani jsem se nezamýšlela nad tím, že kdykoliv je k tomu jen sebemenší příležitost, dám si skleničku vína anebo ubalím jointa. Přišlo mi to zcela normální. Ba co víc, hluboko v nitru jsem měla dojem, že realita je plochá, a tak jsem jakýkoliv prostředek, který mi umožnil pozměnit vnímání, vítala s otevřenou náručí. Není divu, že se ty dveře, na které jsem tehdy zaklepala, neotevřely.
Pamatuji si pocit hluboké prázdnoty a smutku, za kterými se však ozýval letmý závan niterného klidu, jakoby kousek mě dosedl na svoje místo. Po cestě domů z akce, kterou jsem pocítila jako “planou naději”, jsem měla vizi – vzpomínka z dětství mi připomněla chlupatého kamaráda (pouťovou hračku). Dlouhé roky jsem měla za to, že jsem ji ztratila, v té vzpomínce jsem viděla, jak si říkám: “Můžu ztratit cokoliv a bude mi to jedno.” Paradoxem příběhu však bylo, že hračka byla v tristním stavu a tak ji rodiče prostě vyhodili a snažili se nějak nešikovně zakamuflovat, že zmizela.
Býval by to byl obyčejný příběh, snad zbytečný ke sdílení, ale stal se naprosto zásadní v mém prozření a pochopení, jakou sílu může jedna věta vyslovená z úst malého plačícího dítěte mít pro nastavení vlastního operačního systému. Neznám nikoho, kdo v životě ztratil tolik věcí jako já a bylo mu to jedno. Desítky klíčů, peněženek, telefonů, šperků, celých tašek a batohů, oblečení a mohla bych ve výčtu pokračovat. Jedna věta. A tak jsem skrze tuto vzpomínku poprvé nahlédla pod skořápku toho, co a jak formovalo střípek “mojí” osobnosti.
Dvojí ostří uvědomění
Uvědomění, které s touto událostí přišlo, bolelo. Nejbolestivější na tom bylo to, že jsem v tom celém příběhu hrála vedlejší roli. Ty věci se mi sice staly a zcela zásadně ovlivnily můj život, ale aktéři byli vně. Vyděsilo mě, kolik podobných situací se možná v životě odehrálo, já je do sebe propsala a ony pak nevídaně ovlivňovaly můj život. Jako program v počítači, který omylem spustíme a už nikdy nevypneme a on pak prostě běží na pozadí, a my se o jeho aktivitě dozvíme, až když počítač projedeme očistným antivirovým programem. Třeba i o několik let později. Co když je člověk výsledkem externích věcí, které se mu v životě staly? A kým by byl bez nich?
Mnoho myslitelů přirovnává člověka a jeho vědomí k cibuli. Abychom se dostali k jádru, musíme oloupat její vrstvy, a přitom často pálí tak, že člověka dožene k slzám. Nicméně, pomalé loupání cibule není jen útrpné. Čím blíž jádru se člověk dostává, tím větší klid, že ho snad jednou dosáhne, může cítit.
Říká se: “Sladká nevědomost”, a z jisté perspektivy je to jednoznačně pravda. Život je mnohem
jednodušší dokud si nejsme vědomi vláken, která utkávají realitu, ve které žijeme. Je mnohem
snažší pít coca colu a nalhávat si, že “jedna sklenička denně mě nezabije” než si přiznat, že takové
množství cukru jde proti přirozenosti, a že se člověk nevědomě, ač velmi pomalu, zabíjí.
Uvědomělost vyžaduje zodpovědnost. A ruku na srdce, zodpovědnost je fuška.
Sladké nevědomí
Sebepoznání holt není procházka růžovou zahradou. Cesta do té rajské zahrady (snad) míří, nicméně stejně jako princ, který se rozhodl osvobodit princeznu a musí projít mnohými nástrahami a nakonec se utkat s drakem, i noření se do hlubin nitra je provázeno strastiplnými výzvami a vyžaduje značnou dávku kuráže pohlédnout svým stínům do tváře. Ale právě odvaha čelit temným zákoutím sebe sama a přinášet do těchto koutů světlo je tím, co podporuje zrání ducha. Tak jako sluneční paprsky pomáhají ovoci, aby dozrálo do své chutné podoby. Nicméně, toto zrání se nestane přes noc.
Trvalo mi roky, než jsem pochopila, že se můžu snažit, jak divá, ale čas nepředběhnu. Nezáleží na tom, kolik workshopů či retreatů navštívím, kolik psychedelických rituálů projdu, můžu vynaložit všechno úsilí, kterého jsem schopna, ale řeku života stejně nepřetlačím – teče sama, svým vlastním tempem. Navíc, čím víc se člověk uvolní do proudu a nechá se unášet, tím spíš se může kochat místy, kterými řeka protéká. Nechat se unášet proudem a pozorovat ubíhající krajinu připomíná zlaté rčení “cesta je cíl”. O cestě do nitra, jakoby to platilo trojnásob. Často, abychom věděli, kudy se vydat, vydáme se špatným směrem.
Sejdeme z cesty a zase se na ni vrátíme. A znovu. A znovu. Tak dlouho, dokud je touha odbočit silnější než pochopení, že tato cesta nikam nevede. Ve skutečnosti je to ale ta cesta se všemi jejími zatáčkami, co eventuálně “dělá” člověka. A někdy se stane, že ta stejná odbočka, které jsme již odolali, se objeví o velký kus cesty dál a člověka opět zláká zvědavost, jestli přece tentokrát tato cesta nepovede jinam. Někdy ne, a jindy, přeci možná po ní dokážeme kráčet jinak, přítomněji, vědoměji a odnést si z ní nové poznání, které dříve nebylo přístupné.
Naučit se plavat
Na západě se tak trochu topíme v nezmapovaných vodách vědomí, které jiné kultury a tradice jako jsou buddhisté, súfiové, jihoamerické původní národy, křesťanští mystici a další, dávno brázdí. Snad bychom mohli i říci, že si již dávno osvojili techniky surfování na vlnách vědomí, o čemž svědčí i některé knihy křesťanské mystiky (Život – Terezie z Ávily), súfismu (The Heart of Sufism – Hazrat Inayat Khan) či buddhismu (Visuddhimagga – Cesta čištění).
V rozhovoru pro sbírku Cura cura: Psychedelika v Česku a na Slovensku Jan Benda hovoří o tom, jak všechny tyto nauky eventuálně směřují k etice. “Většina spirituálních nebo náboženských systémů popisuje mystickou praxi jako očistu mysli od neetických motivačních kořenů – chtivosti, nenávisti a podobně. Ty nauky velmi podobně mluví o rozvíjení pokory, dobrosrdečnosti, lásky. Mluví o osobní proměně, k níž nás změněné stavy vědomí mají dovést, abychom objevovali lásku a soucit k sobě i k druhým a eliminovali nenávist, závist a podobně.”
V konečném důsledku se to zdá principielně jednoduché. Hledání kořenů vlastních maladaptivních myšlenkových vzorců, odhodlání k jejich změně, a kultivace etického způsobu bytí – pokory, dobrosrdečnosti, soucitu, lásky..
Koncepty jako růžové brýle
V rámci osobního bádání, hledání cest, jak proniknout hlouběji k sobě samému, člověk naráží na mnoho lákavých konceptů, které je snadné pojmout za vlastní. Když tak učiníme, začne se realita vyjevovat v konceptu, který jsme přijali – jako když si nasadíme brýle s červenými skly a svět kolem pak vnímáme přes červený filtr. Všechno se jeví červené, ale to neznamená, že to ve skutečnosti červené opravdu je. Z jisté perspektivy máme volbu vybrat si koncepty, ve kterých se chceme pohybovat, v jejichž rámci chceme operovat.
Na konci 19. století publikoval filozof a psycholog William James studii, kterou pojmenoval: “Vůle věřit“(v orig. The Will to Believe). James pocházel z velmi věřící rodiny, a tak vyrostl obklopen vírou. Když pak přišel na univerzitu a stal se z něj “učenec” rozhodl se víru, která neměla logické a racionální opodstatnění, opustit. V eseji Vůle věřit, kterou napsal po této životní etapě obhajuje “přijetí přesvědčení bez předchozího důkazu o jeho pravdivosti”. James se později nechal slyšet, že se mu jako věřícímu žilo lépe, než jako nevěřícímu. Nicméně jeho víra se stala jeho volbou. I koncepty, skrze které vnímáme a filtrujeme realitu mohou být vědomou volbou.
Jak uvnitř, tak vně
Když jsem vloni absolvovala desetidenní meditační ústraní v tichu – vipassanu, stala se zajímavá věc jako bych dohnala samu sebe. Poprvé za ty roky jsem měla pocit, že se nepředbíhám ani nehoním. Uvědomila jsem si, že v jistém ohledu mého sebepoznávacího pátrání jde o sladění vnitřního a vnějšího, niterné a externí reality. Jak na mysli, tak na jazyku, jak v srdci, tak v akci.
Fenoménem, který z mého pohledu přesně tohle nabízí, je rituál. Pakliže vstoupíme do rituálu – mluvím ze zkušenosti primárně v tradici původních národů, kdy se otevírá prostor komunikace s přírodními silami, prolne se vnitřní s tím vnějším a je možné na jedné nebo druhé straně vyladit, co je třeba, aby se to projevilo na obou úrovních.
Psycholog a terapeut Michael Vančura na jedné ze svých přednášek prohlásil: “Svět je projekcí naší mysli”, tuhle perspektivu bych rozšířila – svět je projekcí našeho nitra. Čím hlouběji se do něj ponoříme, tím hlubší vrstvy reality můžeme prožívat. V první pasáži tohoto článku zmiňuji, jak mi téměř tři dekády života přišla realita plochá. V posledních letech naopak vidím, kolik vrstev skrývá a jak nekonečné jsou krásy a poznání, které nabízí.
Realita života
“Příchod vědomí byl pravděpodobně nejotřesnější zážitek prvotních dob, neboť se objevil a začal existovat svět, jehož existenci předtím nikdo netušil.” – Carl Gustav Jung
Touha po poznání je pravděpodobně stejně stará jako lidstvo samo. Nebo spíš jako jeho vědomí. Před lety jsem v knize věnované křesťanské mystice četla o antických filozofech (Aristoteles, Platón, Diogenés) a jejich praktikách, rituálech nazývaných mystéria, které vykonávali, aby se dotýkali něčeho, co nás přesahuje a získávali užitečné vhledy vedoucí k uvědoměním. V naší době bychom je snad mohli nazvat sběrači “aha momentů”. Důležité ale je, aby to u těch aha momentů neskončilo – to, že si věci uvědomujeme, ještě neznamená, že je dokážeme v životě aplikovat.
Třeba takový prožitek jednoty, který je fenoménem provázejícím změněné stavy vědomí. K čemu je, že si někdo prožije mimotělní prožitek všeobjímající lásky a jednoty se vším, pakliže se pak k sobě, k druhým i ke světu kolem chová neuctivě? Aplikace uvědomění do života může mít mnoho podob, jednou z nich může být dohoda sebe se sebou, která pomůže nalézt soulad mezi prožitkem, osobním nastavením a jeho odrazem v životě.
Momenty přesahu
V posledních letech jsem fascinována prohlubováním vlastních uvědomění, kterého si všímám jednak ve společnosti lidí, které životní zkušenost postavila do jiných pozic a nabídla odlišné vhledy než mám já, jednak v přírodě. Jakoby bylo v určitých malých momentech možné dotknout se poznání zase o kousek dál, zase trochu jinak, aby si člověk nakonec stejně potvrdil, že nic neví, že je jeho perspektiva velmi omezená a že mysl to stejně nevymyslí. Nicméně, někdy je možné pocítit záchvěv něčeho přesahujícího, něčeho nepojmenovatelného, něčeho neuchopitelného. Srdce poskočí a mysl, která se to rychle snaží nějak uchopit, opět ty dveře zavře.
Nekonečné hledání a nacházení, čekání a nedočkávání se a nakonec, ve chvíli zastavení, tam kde myšlenka na chvíli nestihne mysl ovládnout, tak se to stane. V těch nejvíc nejběžnějších momentech, většinou, když se „to nehodí“, jakoby se Duch dotkl a stvrdil tak svou existenci. Otázkou pak je, jestli je člověk pozorný a přítomný – jak řekl Ram Dass: “Buď tady a teď”.
Tento článek byl v lehce pozměněné verzi (a s jiným názvem) publikován v listopadovém čísle časopisu Psychologie Dnes 2024.
Kde jsi, když tu nejsi?
Kde jsi, když foukne vítr, aby prohrábl ti vlasy
Aby odvál myšlenek proudy
Aby pozornost všímala si té krásy
Jen v ní tiše plout
Kde jsi když tu nejsi?
Kde jsi, když sluneční paprsky tvou tvář konejší
Vybarví ovoce, život potěší
Všude kolem, stačí se rozhlédnout
Kde jsi když tu nejsi?
Kde jsi, když drahokamy ranní rosy tiše vyčkávají až pojmou je nohy bosy?
Až splynou v jedno
S tebou
Jestlipak se dočkají
Kde jsi když tu nejsi?
Kde jsi, když ptačí píseň
vypráví tvůj příběh
Příběh, co by srdce pohladil
Kdyby stanici přítomnost
Někdo naladil
Kde jsi, když tu nejsi?
Kde jsi, když padá hvězda,
aby sis mohla něco přát
Abys mohla svému bytí holt vzdát
Prchavý to moment
Kde jsi, když tu nejsi?
Kde jsi když mokrý bubeník rytmus hraje
ladí srdce tvé
Tam, neslyšně, tvůj duch zraje
Kde jsi, když tu nejsi ?
Kde jsi, když tančí plameny
tanec pro tebe
Kde jsi, když oheň nese zprávy z nebe
Kde jsi, když tu nejsi?
Kde jsi, když luna odhalí svou tvář
A ty můžeš nechat prostoupit její zář
Celou svou bytostí
Kde jsi, když tu nejsi?
Kde jsi, když let ptáků opisuje kružnici předzvěsti
Když vypráví ti staré báje a pověsti
O štěstí v neštěstí
O spoustě malých radostí
Na cestě
Každou chvíli
V každém okamžiku
Stvoření tě zve
Abys byla součástí
Abys byla tady a teď
Abys věděla, že tu nikdy sama nejsi
Abys věděla, že tvé srdce je to místo
kde jsi
doma.
