HLEDISKA PSYCHEDELICKÉHO POZNÁNÍ 

Téma psychedelik zažívá v posledních letech malou globální renesanci. Stále častěji se o nich píše pro jejich potenciál u léčby duševních onemocnění, ale také pro sebepoznání, osobní či spirituální rozvoj. Zdá se, že doby, kdy se toto téma tabuizovalo a docházelo k veřejně sdíleným (a často účelovým) mystifikacím, jsou za námi. 

Svým způsobem hraje do karet výzkumu i situace posledních let: táhlá pandemie covidu, zhoršující se stav klimatu a v posledních měsících i otevřený ozbrojený konflikt v Evropě. Nejen tyto události zvyšují mentální tlak a stres u jedinců našeho globalizovaného světa, tíha dnešní doby se nějakým způsobem dotýká snad  každého z nás.
Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) každý 5. člověk na světě projde v průběhu života nějakou formou duševního onemocnění. Obdobně WHO udávalo, že 5% dospělé populace globálně trpí depresí. Toto procento se s pandemií celosvětově zvýšilo o cca 25 %. A až 30% pacientů zůstává bez pomoci – klasická léčba na ně prostě neúčinkuje. Pravděpodobně nikdy nebyla větší potřeba začlenit do systému péče nové přístupy a formy léčby. 

V posledním roce bylo v časopise Regenerace publikováno hned několik článků dotýkajících se psychedelické tématiky. Pro komplexnější a snad i ucelenější představu o tom,  s „čím máme tu čest“, jsme nyní zvolili formát seriálu, který umožní nahlédnout za oponu nejrůznějších aspektů, kterých se toto téma dotýká. 

Magritte, 1928

Čím hlouběji se člověk dostává pod povrch poznání, které psychedelika nabízejí, tím více aspektů, které si zaslouží pozornost, se otevírá. V prvé řadě můžeme nahlédnout na to, jakým způsobem ke změněným stavům vědomí přistupovaly tradiční kmeny, a jak se naše moderní společnost s “novými” nástroji poznání v minulém století popasovala. Z hlediska zkoumání jejich účinku se setkáváme se zcela odlišnými účinky v rozdílných kontextech (rituály, terapie, zábava, či psychonautika – bádání za hranicemi nepoznaného). Přinášejí cenné poznatky o vědomí jako takovém, o fungování mozku či psychosomatice. Můžeme na ně nahlížet z hlediska historického, společenského vývoje, filozofie, religionistiky a mystiky a také odrážejí mnohá moderní poznání vycházející z kvantové fyziky. Jejich potenciální implementace do společnosti otevírá otázky politické a ekonomické, a v jistém ohledu také morální a etické. Nespočet subjektivních zkušeností přináší vhledy do filozofických otázek týkajících se smrti a pravdy, subjektivní i kolektivní.  

Naším hlavním záměrem je probudit zvědavost a poskytnout jakousi mapu, kudy je možné se v rámci vlastního bádání v říši psychedelie vydat. Jsme přesvědčeni o tom, že psychedelika jsou velmi cenné nástroje, které v nás samotných (i díky mechanismům jejich účinku) znovu otevírají společensky přehlížené otázky dotýkající se něčeho velmi hlubokého a osobního – samotné podstaty našeho bytí. 

Psychedelika v současné společnosti
Pro mnoho laiků, převážně vlastní zkušeností nepolíbených, patří psychedelika mezi zakázané nebezpečné návykové látky, které neodlišují od kokainu a heroinu, a tak bývají chápány pouze jako destruktivní a zapříčiňující úpadek jednotlivců, ne-li celé společnosti. Tento úhel pohledu se rozšířil s jejich globálním zákazem, který však nevycházel z opodstatněné argumentace – neexistují žádné vědecké výzkumy, které by klasifikaci těchto látek mezi drogy bez léčebného využití podpořily.  

Pokud se podíváme do dávné i blízké minulosti, najdeme desítky vědeckých výzkumů předkládajících důkazy potvrzující, že psychedelika jsou nástroje, které lze bezpečně použít na řadu nemocí duše, u kterých si západní psychiatrie neví rady. Naprosto klíčové je ale využívání těchto látek v kontrolovaném (bezpečném) prostředí a ideálně v kombinaci s psychoterapií, která intenzivní prožitky správně uchopí a pomůže je integrovat tak, aby léčenému zlepšila psychický stav a ne naopak. 

V současné době jsou ve třetím stádiu výzkumu dvě pozoruhodné látky. U psilocybinu (aktivní látka obsažená v některých psychoaktivních houbách) se ukazuje, že dokáže pomoci lidem trpícím depresemi nebo úzkostmi. Jeho účinnost se prokazuje i u pacientů, kterým byla diagnostikovaná terminální fáze nevyléčitelných nemocí a kteří mají strach ze smrti. Naproti tomu účinky MDMA slibují vysokou úspěšnost u léčby posttraumatické stresové poruchy. A v neposlední řadě je potřeba zmínit i ketamin, který se již dnes používá v léčbě deprese u jedinců s rezistencí na konvenční antidepresiva. A to i v Česku.

Albert Hoffmann

Ale není to jen léčba neduhů současné společnosti. Pro vědce jsou psychedelika také nástroje, za pomocí kterých mohou lépe nahlédnout a pochopit neurobiologii mozku a povahu vědomí jako takového. Zmiňme například fakt, že objevení neurotransmiterů vděčíme LSD. Už samotný “objevitel” této látky Albert Hofmann byl totiž velmi překvapený vlastní zkušeností po nechtěné intoxikaci. Tento švýcarský vědec by zaskočen tím, jak malá dávka může hluboce ovlivnit lidskou mysl. Z tohoto zjištění se později stala důležitá stopa poukazující na to, že tak malé součásti našich mozků, jako jsou neurotransmitery receptorů, mohou mít účast na tom, jak se konstituuje naše duševní zkušenost. Další zkoumání tak dovedly vědce až k objevení neurotransmiteru serotoninu a vytvoření kategorie antidepresiv známých jako SSRI.

Psychedelikům se sice nepodařilo změnit celou společnost, jak si například přál evangelizátor psychedelik Timothy Leary (o něm bude také řeč v příštím díle), ale význam jejich celospolečenského přínosu je neoddiskutovatelný. Americký novinář Michael Pollan ve své knize, popisující příběh psychedelik, dokonce tvrdí, že psychedelika zapříčinila změnu samotného psychologického paradigmatu. Vzhledem k převážně subjektivní a výrazně individuální povaze prožívání účastníků psychedelických sezení obrátili psychologové cíl svého zájmu. Odklonili se od do té doby rozšířeného behavirorismu, který se snažil procesy lidské psychiky kvantifikovat, k paradigmatu více fenomenologickému, který do středu zájmu postavil to, jak se pacient cítí.

V neposlední řadě mají psychedelika své místo mezi dalšími formami změněných stavů vědomí vedoucích k cestě sebepoznání. Miliony lidí na světě zvolilo tuto formu pohroužení do sebe, aby nahlédlo za oponu běžného vnímání sebe sama. Aby pochopili příčiny svého prožívání a mechanismy svého chování, které nezbytně nevycházejí z aktuální situace, nýbrž z prožitých, neintegrovaných a obvykle traumatických životních událostí. Díky potenciálu vytáhnout na světlo a znovu prožívat již dávno zapomenutá a potlačená traumata a odstranit jejich emocionální náboj, který osobní rozvoj mohou brzdit, se tak pro mnohé psychedelika stala nástrojem vedoucím ke svobodnějšímu prožívání sebe sama a zvýšení kvality života. To dokazují i vědecké výzkumy, na které se v rámci představování rozmanitých krajin psychedelie také dostane. Mimo to, hluboká psychedelická zkušenost může vést k tzv. rozpuštění ega, k prožití stavu bytí, který zcela přesahuje běžnou realitu, a který může jedince dovést mj. i ke smíření se se smrtí (viz pacienti s terminálními diagnózami), anebo výraznému prohloubení vnitřního klidu. A ač je tento transpersonální přesah značně vědecky neuchopitelný, je dokázáno, že psychedelická zkušenost může vést k větší subjektivní spokojenosti a napomoci rozvoji plného potenciálu každého z nás.

Úskalí číhají všude
Výzkum psychedelik však s sebou nese i mnohá úskalí. Jedná se totiž o vysoce nákladný a byrokraticky náročný proces, který navíc nemusí být po chuti velkých farmaceutických firem. Stávající systém západní medicíny je totiž postavený na přístupu, že se léčí pouze příznaky nemocí a ne jejich zdroj. Jak bylo zmíněno v úvodu, psychedelika mohou duševně  nemocným (a nejen jim) pomoct s poodkrytím pokličky nevědomých obsahů, které psychickou nepohodu způsobují a mohou se manifestovat i tělesnými projevy. Mohou jim umožnit nahlédnout v upřímnosti a nahotě zdroj jejich obtíží. A právě toto zjištění může v kooperaci s následnou odbornou terapeutickou pomocí tento zdroj léčit. Můžeme tak polemizovat nad tím, zda je léčivá látka sama o sobě (a její neurobiologické účinky), anebo je to změněný stav vědomí, který umožňuje léčení. 

Soudobý boom rozšiřujícího se zájmu o psychedelika spojený s jejich vstupem do světa byznysu, také naráží na komplexnost zkušenosti, která vyžaduje neobvykle opatrný přístup. Po světě houfně vznikají kliniky, které svůj byznys založily na podávání ketaminu (ten je doposud jako jediný klasifikovaný mezi léčiva a tedy přístupný i mimo rámec klinického výzkumu), a které v rámci snižování nákladů zanedbávají přípravnou i integrační péči. Obdobně se setkáváme s tristními tendencemi velkých firem patentovat bazální součásti samotné psychedeliky asistované psychoterapie (jako např. podání ruky v těžké chvíli, či využití pohodlného gauče či postele). V tomto případě totiž není možné patentovat samotné látky, neboť byly syntetizovány již desítky, stovky let nazpět. A právě tady se dotýkáme otázek ekonomie, etiky a morálky. 

Neměli bychom také opomíjet přístup k těmto látkám v tradičních společnostech. Rituály provázely vývoj lidstva od nepaměti. Mnohé z těchto látek byly historicky užívány právě rituálně, na základě po generace předávaných pravidel. V mnohých tradičních kulturách tyto rituály stále přežívají, avšak i domorodí lidé se potýkají s mnoha problémy vyplývajícími jednak z legislativy, jež má tendenci zakazovat užívání “posvátných” nápojů, rostlin, hub, které k jejich kultuře prostě patří. Jednak z globalizace a rapidního rozšíření zájmu západní společnosti o tuto formu léčení a sebepoznání. Hlouběji se této tématiky dotkneme v jednom z dalších článků tohoto seriálu. 

Za zmínku stojí i paralela této formy léčení k psychoterapii, kdy v obou případech dochází k uvědomování si vlastních obsahů nevědomí prostřednictvím vhledů zprostředkovaných změněným stavem vědomí či terapeutickým přístupem, v bezpečném prostředí, a s jistou dávkou odstupu – odosobnění. Mnozí pionýři psychedelického výzkumu jako např. Stanislav Grof, se nechali slyšet, že jedna dobře vedená dávka LSD může zavdat tolika vhledům jako roky psychoterapie. Otázkou pak je, jak je člověk schopný vhledy pojmout a integrovat. V případě psychoterapie se k nim dostává krůček po krůčku, v případě změněného stavu vědomí to může být nečekaná nálož. 

Tak jako tak se zdá, že doba, kdy začleníme psychedelika opět do systému léčby duševních onemocnění, je za dveřmi. Doufejme, že budou zpřístupněné k užívání i v méně kontrolovaných rámcích. Namísto zákazů a omezení bychom měli usilovat o zvyšování vlastní zodpovědnosti jednotlivců např. formou edukace namísto stále převládající stigmatizace pod praporem války proti drogám. Mohlo by se nám všem pak společně žít o něco kvalitněji. 

*****

Samotný název “psychedelický” vzešel z osobní komunikace mezi psychiatrem Humphrey Osmondem a spisovatelem Aldousem Huxleym. Osmond otevřel brány Huxleyho vnímání skrze meskalin a v následné korespondenci společně hledali nový název pro tuto třídu látek.
„Padnout do pekla nebo vznést se andělsky.
Vezmi špetku psychedelik na cesty.“

Výsledný výraz psychedelic je kombinací slov psyche – mysl a delic – projevit se, které pocházejí z řečtiny. 

*****

I Český psychedelický výzkum se potýká s nedostatkem financí, které by zabezpečily jeho realizaci. Podpořit ho můžete skrze PSYRES Nadační fond pro výzkum psychedelik. www.psyres.eu

***

Tento článek byl publikován v dubnovém čísle časopisu Regenerace. Vděčnost spoluautorovi článku Vojtěchu Soudnému.
Díky!

Miluješ svou duši? Láska jí sluší.

Všechna práva vyhrazena
2021 © Eva Césarová

web by BURASITE