Od malička jsem u prarodičů vídala orientální nábytek i koberce, ale ještě více mě oslovovaly obrazy znázorňující uhrančivého muže v kněžském hávu a množství knih podepsaných jeho jménem. Zasuté vzpomínky a zájem o historii mého rodu vynesl neobvyklý životní příběh prapraprastrýčka Aloise Musila do zorného pole mého zájmu natolik, že jsem se v jeho duchovních stopách vydala do Orientu.
V roce 1885 odcestoval Alois Musil do Orientu poprvé, s cílem proniknout v autentickém prostředí do samotných základů křesťanství. Postupem času se však jeho mise proměnila a s podporou tehdejší vědecké akademie a dalších orientalistů získal prostředky, díky kterým mohl objevovat dosud nezmapovaná místa, zvyky a realitu každodenního života Blízkého východu. Mnohá dobrodružství, jež ho na cestách potkala, jsou sepsána v jeho knihách. Dveře nových možností se mu otevřely ve chvíli, kdy jako zajatec pouštního nájezdního kmene úspěšně ošetřil zraněného náčelníka. Pokud by tehdy náčelník zemřel, znamenalo by to smrt i pro Aloise, avšak jeho dnům ještě konec nebyl. Díky tomuto činu se stal přítelem a bratrem tamních lidí, naučil se jejich jazykům, poznával jejich svatá místa. V průběhu let byl dokonce jmenován spolunáčelníkem dvou beduínských kmenů. Během života ujel více jak 20 tisíc kilometrů na velbloudu a napomohl ke zmapovaní tamějších (nejen) pouštních zákoutí. Jeho přínos akademické obci byl v roce 1927 odměněn medailí Charlese P. Dalyho. Život i dílo Aloise Musila dodnes přinášejí velmi unikátní vhledy do tehdejší kultury Orientu, jež vyrostla na zcela jiné bázi než ta naše, protože vycházela z výrazně odlišného podnebí, náboženských kořenů či zvyků, tradic i způsobů života tamější společnosti. Paradoxně je Aloisův odkaz dodnes oceňován hlavně v zahraničí, neboť minulému režimu se do krámu moc nehodil.
DO ZEMĚ ALLÁHA
Čím víc rostl můj zájem o život předka, ve kterém jsem se v jistém ohledu snad i zhlédla, jakožto duhové ovci rodiny, tím víc jsem si uvědomovala, že poušť patří k místům, které jsem ještě neměla možnost navštívit. A tak jsem při první příležitosti na cestu s někým, kdo zemi a její fungování již důvěrně zná, bez rozmyslu řekla „ano“. Navštívit Jordánsko na vlastní pěst bych si sice troufla, ale s jistotou mohu říci, že by to stálo podstatně víc peněz. Jednak jako žena nejsem pro Jordánce rovnocenný partner k řešení „byznysu“, jako je ubytování nebo cestování po zemi, a jednak je zapotřebí „vyšší dívčí“ v umění smlouvání.
Bylo nás sedm, naším záměrem nebylo objet co nejvíc míst, nýbrž nasát atmosféru a propojit se s duchem země. Naše cesta vedla z Ammánu, se zastávkou u Rudého moře, do Wádí Rum, skalnaté pouště na jihu Jordánska, kousek od hranic se Saúdskou Arábií a Izraelem, kde jsme strávili několik dnů, a pak na návštěvu Petry, s krátkým zastavením ve Wádí Mujib, a od Mrtvého moře zpět do Ammánu.
Alois Musil byl teolog, kazatel a kromě jiných napsal knihu o katechismu. V jeho díle najdeme desítky příběhů pro mladistvé, které ilustrují nejrůznější dobrodružství zasazená do Orientu, mnohé jeho vlastní zážitky a ponaučení z cest. Z těchto příběhů na čtenáře dýchá islám a úcta k Alláhovi, jakožto Bohu. Nahlédneme‐li na svět z teologického hlediska, přijmeme fakt, že Bůh existuje, forma prostředníka – náboženství – je pak vedlejší, neboť každé zprostředkovává cestu k tomu stejnému.
Některé kulturní zvyklosti vycházející z náboženství nám mohou být těžko pochopitelné, avšak ono není nezbytně třeba je pochopit, stačí je přijmout a mít v úctě po dobu návštěvy dané země. Když se před pátou ranní rozezněly nad střechami domů v Ammánu modlitební písně, namísto rozhořčení z brzkého vzbuzení bylo možné pocítit toliko jinaké duchovní pohlazení, že na něj dodnes vzpomínám. Mít v úctě tradici místa, kde se nacházíme, v tomto případě znamená i to, že se v teplotě nad 40 stupňů na veřejnosti – ve městě – nezbytně neodhalujeme, ale alespoň se člověk nespálí. Někdy stačí jen pozměnit úhel pohledu.
WÁDÍ RUM
Rozmanitost naší planety a jejích zákoutí dokážeme těžko v celé šíři pocítit na vlastní kůži během jednoho života. Avšak jsou místa, jejichž návštěva nám může přiblížit celkovou esenci daného přírodního úkazu. Stejně tak jako prožitek náročného výšlapu do hor, kdy se před námi rozprostře krajina v celé své kráse a my můžeme dýchat vzduch ochucený vlastním prožitkem z cesty a jejího naplnění a užívat si krásy výhledu, tak i návštěva pouště je zcela ojedinělý prožitek, pakliže dokážeme pojmout její ticho, bezbřehost a ocenit mírumilovný klid, který návštěvníkům nabízí.
Do Wádí jezdí turisté obvykle na jednu noc. Během našlapaného výletu si zaplatí průvodce, který je naloží do auta a v krátkých intervalech zastaví na nespočtu míst, které se budou vyjímat na instagramových fotografiích nebo v zaprášeném rodinném albu. Po čase si člověk ani nevzpomene, zda bylo toto uskupení kamenů nazýváno houba (mushroom rock) anebo kuře (chicken rock). Deset minut stačí tak akorát na to, skálu obejít, dvakrát vyfotit a nastoupit zpátky na korbu auta.
Naším záměrem však nebyla kvantita, ale kvalitní čas strávený pouhým bytím v přítomnosti. Sledovala jsem krajinu, která se zdá pořád stejná, avšak skrývá svá tajemství, jež přehrávají skály ve hře stínů a slunečních paprsků, a uvědomovala jsem si, jak náročný musel být život nájezdních kmenů, o kterých Alois psal a kteří v této krajině vedly nespočet bojů o dobytek, zásoby, potravu, zkrátka o přežití.
Dnes je chráněná oblast Wádí Rum ve správě beduínů, kteří se starají o kempy s velkými beduínskými stany, většími než naše táborové chatky, a za nemalou úplatu provádějí turisty po „svém domově“. Zdálo se však, že s radostí sdílejí krásy svého kousku země i zvyků spojených s večerním posezením u ohně, poznáváním turistů mnoha kultur a popíjením typického beduínského slazeného černého čaje. Awad, vrchní beduín našeho kempu nazvaného Mars na poušti (ve Wádí Rum se mj. natáčel film Marťan s Mattem Damonem), se zmínil, že všechny kempy vlastní jeho bratranci a jejich dědeček je šejk, přítel krále. Bylo cítit, jak moc si váží tohoto kousku na první pohled vyprahlé země i způsobu života, kterým v poklidném tempu proplouvá.
Když jsme opouštěli toto pozoruhodné místo, shodli jsme se, že bychom tam mohli strávit mnohem více času, protože i tisíce let staré malby rámující skalnatou soutěsku, si daly na čas, než se nám vyjevily.
MONUMENTÁLNÍ KRÁSKA
Když v roce 2007 proběhlo celosvětové hlasování o novodobých sedmi divech světa (z těch původních už zůstaly pouze egyptské pyramidy), dostalo se na seznam i obdivuhodné skalní město Petra. Dochované historické záznamy o ní sahají až do druhé poloviny 4. století před naším letopočtem a jsou úzce spojené s kmenem Nabatejců, který ji osídlil. Ve své době, na přelomu letopočtu, byla hlavním městem, velkou obchodní křižovatkou, kde údajně žilo až 30 tisíc lidí. Monumentálnost si toto místo zachovalo dodnes. Když člověk prochází koridorem mohutného skalního komplexu, zčásti rámovaného vytesanými vodními kanály, vedoucím k Al‐Kazneh – pokladnici, která měla sloužit jako hrobka nabatejského krále Arety III. – až se mu tají dech, že podle Starého zákona touto krajinou vedl Mojžíš Izraelity do Edomu.
V jeskyních, kterých je v tomto komplexu nemálo, potomci Nabatejců podle všeho žijí dodnes. Údajně až čtyřicet rodin odmítlo místo opustit, ač jim byly nabídnuty byty v přilehlé vesnici. Zdrojem příjmů jsou jim turisté, kterým nabízejí upomínkové předměty, průvodcovství nebo projížďky na oslech, koních či mulách. Kvůli množství návštěvníků není lehké Petrou projít ve vnitřním klidu. Navíc jsou ve vzduchu cítit výkaly, ať už místních či turistů, neboť jeskyně u cesty slouží jako veřejné záchodky.
„Tvořila mne poušť a životní bída, v poušti mi nepomohly ani tituly, ani řády, byl jsem odkázán jen sám na sebe a na Boha. Vědomí, že konám svou povinnost, je nejlepším uznáním a jedinou plnou odměnou.“ – Alois Musil
Na jednu stranu jsou triky, které na turisty místní Nabatejci užívají, úsměvné, protože je jasné, že si během let vybudovali jistou praxi v tom, jak své služby nenápadně podbízet, na druhou stranu se těžko na vlastní pěst vypravíte do zákoutí Petry, která zůstávají běžným turistům skrytá a znají je jen místní. A tak jsme se odevzdali do rukou Nabatejců a měli možnost projet Petrou na oslech, vykoupat se ve skryté laguně a dojít k významnému klášteru Al‐Déh, nacházejícím se ve výšinách, namísto po kamenných schodech vytesaných královskou rodinou přes hory, zcela izolovaně.
Pokud se člověk vypraví až k Al‐Déh má možnost vystoupat na spoustu dechberoucích míst nabízejících výhledy, o kterých se ani nesnilo. Doporučuje se zůstat do západu slunce, případně přes noc (pakliže vám to Nabatejci nabídnou), protože měsíční světlo odkrývá ve skalním komplexu tajuplná umělecká díla vytvořená přírodou.
CESTA ZPĚT
Ačkoli se z Petry v dnešní době stal především zdroj peněz, stojí za to pocítit její historii a nechat se pohladit jejím duchovním nábojem. Vypravíte‐li se tam, nespěchejte, dovolte si zastavit se a ona vám vyjeví svou krásu. Kniha Skalní město od Aloise Musila na vás může dýchnout duchem dřívější doby a být vám průvodcem na cestě k poznání této tolik odlišné kultury.
Ač se může zdát, že „turistický“ pobyt je příliš krátký na vstřebání podstatného, spočineme‐li v sobě, dokáže překvapit svou plností. Při návratu jsme pouze malíček smočili v krajině Wádí Mujib, skalnatém údolí, kterým protéká potok, kdysi snad řeka, a působí jako oáza v poušti. I návštěva Mrtvého moře stála za to. Voda teplejší než kafe, vařící slaná „pláž“ roztančila chodila, která se rychle zvedala z té výhně, a eventuální naložení se v roztoku olejnatého typu – léčivé to být může, ale jeden zážitek stačil na celý život.
Nicméně jedna návštěva Jordánska zdaleka nestačila, a tak ve skrytu duše doufám, že se naskytne další příležitost k následování stop mého předka.
Tento článek byl publikován v srpnovém čísle časopisu Regenerace.
Fotografie: Štěpán Bako a Miroslava Konečná*
