Moje babička s hořkostí v hlase říkávala, že „každý svého štěstí strůjcem“. Trochu paradox v zrcadle komunismu, ve kterém žila většinu života. Jako dítě jsem však vnímala, že nejen já, ale i moji rodiče, jsme strůjci mého (ne)štěstí. Ve veřejném prostoru se stále častěji objevují výkřiky tvrdící, že „realitu si vytváříme sami“. Může to tak být? Jak moc to platí? Měla moje babička hlubší pravdu, než tehdy sama nejspíš ani nebyla schopna domyslet?
Cesta k vlastnímu štěstí
Zamýšleje se nad mou vlastní cestou ke štěstí, musím vzít v úvahu dobu, kdy jsem to nebyla jen já, kdo tvořil můj svět. Po narození jsme všichni zcela pasivními hráči v kosmické hře života, život se prostě děje kolem nás a my nemáme možnost jej ovlivňovat. V úvahu můžeme vzít i dílo a teorie Stanislava Grofa na téma porodu a s ním spojeném traumatu, které si většina z nás prožije při příchodu na svět.
Následuje období dětství a dospívání, kdy ačkoliv již umíme vyjádřit své potřeby a chtíče, nemáme svůj život jen ve svých rukách. Toto je období, kdy se pomalu ale jistě utváří, kdo jsme. Je to období, kdy intenzivně prožívám
e přítomnost, kdy emoce proudí naplno. Radost a štěstí, zármutek a zklamání, první lásky a zlomená srdce, výhry a prohry, překvapení a potěšení, zrady a křivdy, a spousta dalších zkušeností, které jakoby se zapisovaly do naší pomyslné knihy života, jež odráží to, co nás – naše já – pomohlo vytvořit. Problematické však může býti, když zažíváme situace, které (opakovaně) ústí v negativní výsledky, či které vyjevují záporné lidské vlastnosti. Píšu opakovaně v závorce, protože stačí i jen jedna situace, jeden zážitek, abychom sebe v sobě potlačili, částečně uzavřeli, zabarikádovali. To se pak mj. odráží na tom, co se nám děje v životě, jak jednáme v jistých situacích, a dokonce i na intenzitě našeho prožívání.
Kdo jsem? (Anebo spíš, co mě vytvořilo?)
Každý člověk je jedinečný. Zamyslíme-li se nad skladbou našeho já – bytí – ega – můžeme předpokládat, že nás z části utváří genetická informace, kterou jsme zdědili. Nejen co do fyzické skladby těla, nýbrž dědíme i vzorce chování a způsob myšlení. O tom mluví relativně novodobý vědní podobor genetiky – epigenetika – zabývající se tím, jak se mění naše geny na základě změny způsobů našeho chování.
Pokud si tedy rodiče najeli na nějaké způsoby, než nás přivedli na svět, neseme si v sobě i informaci tohoto chování. Důležité zmínit, že ačkoliv jsou tyto informace zapsány v našich genech, je možné je přepsat/změnit. Jak? Pro začátek tím, že si vzorce uvědomíme. Polemizovala bych nad tím, zda můžeme dědit i myšlenkové pochody. Zda je možné, že se nám v mysli objevují myšlenkové vzorce, které ovlivňovaly naše předky, a které se pak snaží polapit i nás, abychom si jeli ve stejných kolejích. Jedním ze základních pravidel meditační praxe je pozorování myšlenek, protože, jak víme, odkud pocházejí?
Snažíce se obsáhnout, co vytváří unikátnost každého jedince, musím zmínit i pojetí astrologie. Ta učí, že podle data a místa narození, můžeme dopočítat postavení planet, přičemž zjednodušeně řečeno, každá nese jisté vlastnosti jež ovlivňují náš charakter, naši osobnost. Ačkoliv astrologie zavání pro mnohé ezoterikou, zakladatel transpersonální psychologie Stanislav Grof říká, že astrologie je to jediné, na co se můžeme spolehnout. Práci Stanislava Grofa vysoce respektuji a tedy tento odstavec přidávám k uvážení.
Výše zmíněné jsou v nějaké formě i vědecky prokázané proměnné ovlivňující nás již od narození. A pak?
Představte si člověka jako prázdnou nádobu, která se v průběhu života naplňuje. Dokážete říci, co si nesete v té vaší? Jsou to pozitivní zážitky, úctyhodné vlastnosti, spravedlivé hodnoty? Kolik prostoru patří bolesti, lži, nepravdě, zklamání a zkušenostem, které byste nepřáli ani nepříteli, natož sobě? Asi neexistuje nikdo, kdo by mohl říci, že se v jeho životě nestalo nic negativního, nic bolestivého. Otázkou zůstává, jak se k tomu člověk postaví. Zda přijme takové zkušenosti za standard, či je pozoruje z nadhledu a pochopení toho, že nikdy nevíme všechny okolnosti, všechny střípky událostí, jež nás (třeba i bolestivě) zasáhly. Navíc, míváme tendence něco si o tom myslet, situace analyzovat. Jenže z místa, kdy neznáme všechny proměnné (což upřímně, není asi nikdy), k jakému výsledku se můžeme dobrat? Je dobré mít na paměti, že my nejsme naše zkušenosti. Ještě těžší je připustit, že nejsme ani naše myšlenky.
Různé hloubky bytí
Jako děti prožíváme naplno. Pokud nám někdo ublíží, tak nás to opravdu bolí, pokud nás něco těší, tak se opravdu radujeme. Otázkou je, kolik z této opravdovosti nám vydrží až do dospělosti? Každá bolest, každé zranění, každé sebemenší trauma se v nás může hluboce zapsat a vědomě či nevědomě zavřít nějaké dveře. To aby další obdobná zkušenost již takhle nebolela. Rodiče si mnohdy myslí, že dítě tolik neprožívá, protože „ještě nerozumí“. Naopak, dítě prožívá mnohem více právě proto, že „ještě nerozumí“ – ještě nevidí, že svět není zcela černobílý, že každá mince má dvě strany, každá situace má více perspektiv. A tak se pomalu uzavíráme, aby prožitky bolesti, trápení, zklamání a dalších strastí nebyly tak intenzivní. Tím si však zcela nevědomě uzavíráme i sféry prožívání radosti, štěstí, lásky..
Čím jsem starší, tím hlouběji vnímám, že „svět se nezboří.. ani kdyby trakaře padaly..“. Toto uvědomění přináší jistý nadhled a s ním snad i klid. Z místa, kde cítíme klid a držíme si perspektivu nadhledu, pak můžeme být lepším pozorovatelem našich myšlenek i svého života. Můžeme sledovat dění svého života v jeho proudu a nenechat se jím již rozhodit jako v dobách dětství. Jenže, co když jsme si jako děti zablokovali nějaké kanály prožívání? A teď, když už bychom byli schopni situace vědomě ustát v jistém vnitřním klidu a bez zbytečného utrpení a bolesti, už neprožíváme tak intenzivně, jak bychom mohli?
A co můžeme udělat pro to, aby se změnilo?
Dospělost můžeme charakterizovat různě. Já bych tak označila fázi života, kdy jsem se vědomě rozhodla přijmout zodpovědnost za všechny svoje kroky, činy a myšlenky. Vnímám dospělost jako přijetí života, kdy jsem se já stala tím, kdo jej vytváří, se vším všudy. I proto se ve mě probudila touha po tom „být mnou“, a ne výsledkem myšlenek, vnějších situací či rodových vzorců.
