“Integrace odkazuje na proces, skrze který se niterný materiál a poznatky získané během zkušenosti v průběhu neomezeného časového období začleňují do života člověka způsobem, který přináší prospěch jednotlivci i jeho komunitě.”
– Kalifornský institut integrálních studií (CIIS)
V minulém článku jsme věnovali pozornost možnému potenciálu psychedelické zkušenosti, a již v tomto díle jsme naznačili důležitost integrace prožitků z rozšířeného stavu vědomí do běžného života. V podstatě bychom mohli říci, že jde o maximalizaci přínosů, které zkušenost nabízí.
Jak bylo řečeno, zkušenost s psychedeliky nám může ukázat cestu nebo alespoň směr ultimátně vedoucí k vyšší existenciální spokojenosti a pocitu štěstí v životě. Vždyť i otec českého psychedelického výzkumu Stanislav Grof se v počátcích svého bádání nechal slyšet, že jedna zkušenost s LSD vydá za roky psychoterapie. Psychedelika ale nejsou zázračným proutkem, který nás zbaví veškerého trápení. Mohou nám sice sundat pomyslné růžové brýle, abychom nahlédli, co je v našem životě potřeba dělat jinak. Tyto životní změny za nás ale nikdo neudělá. Samotný přechod může být náročný, mnohdy až bolestivý. Někdy se také může zdát snažší nechat intenzivní uvědomění z psychedelického stavu prostě časem zeslábnout a pokračovat v zajetých kolejích. Pokud si však již uvědomujeme, kde je kámen úrazu, o to víc pak bolí na něj neustále šlapat. Dnes už víme, že aby k takovému sejití z cesty nedošlo, je potřeba umět s psychedelickou zkušeností naložit tak, aby její přínos byl opravdu reálný. Pokud totiž není psychedelická zkušenost adekvátně integrována, mohou se zmiňované benefity rychle proměnit spíše v újmu.
Integrace se ale nemusí týkat jen jednotlivce. Druhá forma integrace, ke které doufáme, že dojde, je na úrovni kolektivní. Tím myslíme začlenění psychedelik a psychedeliky asistované psychoterapie do našeho systému péče o lidskou psýché tak, abychom z něj mohli celospolečensky profitovat. Těžko hodnotit, co je větší oříšek.
Změna jako lék
Tématem integrace se do hloubky zabývá německá doktorka a psychoterapeutka Friederike Meckel Fischer. Ta je uznávanou terapeutkou a facilitátorkou holotropního dýchání a autorkou knihy Terapie se substancí. Meckel Fischer přes deset let podávala svým klientům psychedelické látky jako LSD, MDMA, 2-CB v rámci psychoterapie individuální i skupinové. Svoje aktivity dlouhé roky provozovala nelegálně. Po udání jednoho z klientů následovalo předvolání k soudu. Za tuto vitální a empatickou
terapeutkou se však postavili její pacienti a soud ji obvinění zprostil. I díky tomu může volně sdílet své zkušenosti nabyté v undergroundovém světě psychedeliky asistované psychoterapie.
V roce 2018 navštívila i Prahu. Svoji přednášku na téma integrace na mezinárodní konferenci Beyond Psychedelics 2018 začala slovy: “Pokud dokážete změnit svou mysl, dokážete změnit svůj život.” Podle jejích závěrů má integrace čtyři fáze. Nejprve dojde k rozpoznání problému, následně přichází fáze zpracování – niterného prožití toho, co s sebou uvědomění přináší. Následně přicházejí nové vhledy, respektive nová forma chápání vycházející z jiného úhlu pohledu, a nakonec nezbytná změna. Ta může klidně proběhnout jen na úrovni nového náhledu na věc a v jisté formě transformace myšlení.
“Něco z nitra je vyneseno na povrch, aby to mohlo být zakušeno všemi smysly, nahlédnuto pod novým světlem, a porozuměno,” uvedla na konferenci.
Na Beyond Psychedelics 2018 byla Dr. Meckel – Fischer jednou z prvních, kdo se tématu integrace psychedelické zkušenosti věnoval do hloubky. O pár let později se již o integraci mluví jako o nejdůležitější fázi zkušenosti. Ba co víc, výzkum zaměřený na léčbu duševních onemocnění s využitím psychedeliky asistované psychoterapie ukazuje, že pokud není integrace uchopena celistvě, pacienti se dokonce mohou vrátit až k původnímu stavu onemocnění.
Když nadšení odezní
Další odbornicí, která zdůrazňuje důležitost integrace, je doktorka Rosalind Watts. Ta patří ke globálně uznávaným klinickým psycholožkám a podílela se na psychedelickém výzkumu ve vědeckém centru Imperial College London. Watts patřila k nadšeným terapeutům, jejichž vstup na pole psychedeliky asistované psychoterapie byl spojen s velkým entuziasmem a veřejně sdílenou nadějí. Čím více času trávila prací s pacienty, tím více si začala uvědomovat, že psychedelika nejsou samospásná. K jejímu velkému překvapení se totiž stav většiny pacientů, kteří prošli jednou z klinických studií, na které spolupracovala a která byla zaměřená na léčbu deprese s využitím psilocybinu, po určité době vrátil téměř plně zpátky k původnímu, depresivnímu stavu.
Svůj pohled nakonec úplně přehodnotila: "Psychedelika byla katalyzátorem terapeutického procesu, nikoli samotný terapeutický proces,” napsala na počátku roku v článku pro médium Medium. . Pod tíhou tohoto poznání zaměřila svoji pozornost na fázi před a po psychedelické zkušenosti. “Skutečná hodnota spočívá v terapeutické zkušenosti – v psychedeliky asistované psychoterapii”, uvedla Watts ve stejném článku a pokračuje slovy: “To je to místo, kde člověk sedí s průvodcem hodiny poté, co pozřel psychedelikum. V kontextu, který by měl být bezpečný a soucitný, s dostatečným prostorem pro následné rozmotání hluboce pohřbených pocitů a traumat.” Watts také přišla s vlastním integračním modelem nazvaným ACE (Accept, Connect, Embody) – přijetí, propojení, vtělení.
Terapeut Marc Aixalá, který se s doktorkou Watts podílel na studii psilocybinu, sdílel na konferenci v Amsterdamu v roce 2018 zkušenost s pacientem, který s diagnózou rezistentní deprese prošel v rámci výzkumu psilocybinem asistovanou psychoterapií. Osmnáct měsíců po terapii pacient terapeuty opět kontaktoval a sdílel, že se jeho stav po léčbě zhoršil. Jednašedesátiletý muž nyní trpěl sebevražednými myšlenkami a užíval medikaci. Ukázalo se, že v průběhu terapie s psilocybinem se mu vrátila vzpomínka na epizodu z dětství, kdy otec držel na matčině obličeji polštář. Tato vzpomínka byla spojená se zalykáním a neschopností dýchat. Pacient zůstal v jakémsi meziprostoru nejistoty, zda je vzpomínka pravdivá, a co to znamená, pokud ano. Rodiče pacienta již však byli po smrti, a tak tu nebyl nikdo, kdo by vzpomínku vyvrátil či potvrdil. Podle Aixalá se z terapeutického hlediska nedá hodnotit, zda jsou podobné vize pravdivé, či symbolické. Obě stejnou měrou totiž poukazují na esenci toho, co je třeba rozpoznat a poléčit.
Uchopení náročné “vzpomínky” v bezpečném prostoru terapie napomohlo pacientovi od zkušenosti poodstoupit, nahlédnout na ni z jiného úhlu pohledu a uvidět, že některé aspekty vzpomínky mohly být zcela jinak: rodiče se rozváděli, byli v náročné situaci, matka nemluvila o otci zrovna láskyplně. Pacient si nejen uvědomil, ale i procítil, co v něm zanechal incident, který jako dítě nedokázal pochopit a nyní jako dospělý nedokázal plně rozluštit. Ve chvíli, kdy celou zkušenost přijal (a to i s vědomím, že neví, jak to skutečně bylo), zaplavily ho pocity přijetí, lásky a sounáležitosti.
Role a síla záměru
Není tak neobvyklé, že jako lidé někdy lamentujeme nad tím, co že se nám to v životě děje. Vinu za neúspěchy ve vztazích, profesionálním životě nebo třeba zdravotní problémy máme tendenci svalovat na nepřízeň osudu. “Čím jsem si to zasloužila?” říkávala babička. Jakoby nějaký zásah shůry ovlivňoval naše životy a smůla se nám ne a ne přestat lepit na paty. Přitom jedním z globálních idiomů, na které můžeme narazit je průpovídka: “Buď opatrný na to, co si přeješ, protože by se ti to mohlo i splnit.” To, co může platit v běžném životě, v psychedelické zkušenosti platí dvojnásob. Vstupujeme-li do změněného stavu vědomí, který otevírá prostor intenzivnějšímu prožívání všeho, záměr zde hraje významnou roli. Před samotnou událostí je tak více než vhodné si udělat jakousi vnitřní inventuru. Kde se v životě nacházím? Co mě trápí? Čemu bych chtěl věnovat v rozšířeném stavu vědomí pozornost? V jaké oblasti mám pocit, že se točím v kruhu a potřeboval bych na to nahlédnout novým a životními peripetiemi nezatíženým pohledem, tak abych mohl ve svém životě učinit změnu. Záměr ale nemusí mít takto jasné kontury a může být daleko subtilnější a nedefinovaný. V mnohé literatuře najdeme doporučení: hlavně nemít žádná očekávání.
Když integrace bolí
Těžko uchopitelné je také doporučení, že to, co zkušenost přináší, není nezbytně pravda, ale to, co potřebujeme v tu danou chvíli vidět nebo prožít, abychom si uvědomili změnu, kterou je třeba podstoupit. Jenže ta může být spojená s nepříjemným zjištěním, které by člověk zase raději zapomněl. A tak se někdy pacienti vědomě rozhodnou, že nebudou zkušenosti přikládat váhu. Někdy se stává, že je poznání ze zkušenosti bráno až příliš nevyhnutelně, jako “kosmická pravda”. Alice, nadšená psychonautka s námi sdílela svůj příběh, kdy jí trvalo dva roky, než upustila od představy nereálné skutečnosti, že bude šamankou, kterou nabyla během hlubokého změněného stavu vědomí. Zpětně byla schopná vyhodnotit, že umění vystoupit z takto silného přeludu, pro ni bylo jednou z nejhodnotnějších životních lekcí. Jindy zase může rozměr poznání z rozšířeného stavu vědomí natolik otřást vlastní kosmologií, že člověk neví, jak s tímto “velkým třeskem” naložit.
Něco takového se stalo i terapeutce Martině, která se potýkala s tím, že její klient prožil zkušenost splynutí osobního s větším celkem. V podstatě se rozplynul v jednotě doprovázené prožitky věčnosti a nekonečna. “Tento klient mě navštívil několik týdnů poté, co kouřil Bufo Alvarius, tedy 5-MeO-DMT (pozn. nejsilnější známé psychedelikum). Seděl přede mnou mladý, inteligentní muž, který byl zcela vyveden z míry. Skoro si trhal vlasy, protože nemohl uvěřit, že realita, která se mu vyjevila během zkušenosti, a kterou si prožil, byla natolik odlišná od kosmologie, kterou přijal za vlastní.” Příběh klienta Martiny není úplně neobvyklý. Jestliže naše běžné vnímání reality nenechává pootevřené dveře i jiným úhlům pohledu či formám vnímání toho, jak by to ještě mohlo být s naší existencí jinak, stáváme se v náhledu na život a na svět rigidním. Psychedelika nás mimo jiné učí jakési mentální flexibilitě. Jelikož pod tíhou silné psychedelické zkušenosti často přestává fungovat šifrovací mřížka, přes kterou jsme se v průběhu života naučili dekódovat svět a být součástí společnosti. Mnohé tato ztráta jakési mentální opory nebo brnění může vyděsit. Proto se v odborné literatuře doporučuje v průběhu celého “tripu” zůstat otevřený vůči nejrůznějším možnostem a snažit se co nejvíc stát v pozici nestranného pozorovatele.
Za hranicemi integrovatelného?
S rozšiřujícím se zájmem o výzkum psychedelik si odborníci začali všímat opakujících se zkušeností, které významně přesahovaly rámec uchopitelného – mystické prožitky, pocity jednoty s veškerenstvem, zážitky věčnosti a nekonečna, splynutí s bohem, osvícení nebo naprostého rozpuštění ega. Jak ale následně naložit s prožitky, které přesahují nás samotné? Jakým způsobem je uchopit tak, abychom toto poznání mohli odrazit do způsobu, jakým jednáme v běžných situacích každodenního života? Někteří z těch, kteří prožili tuto bezpodmínečnou zkušenost uvádějí, že vědomí jednotné energie, která je v pozadí naší fyzické reality, je vedlo k přehodnocení základních otázek týkajících se jejich života. Mnozí z nich si uvědomili, že pokud je všechno jedna energie, způsobem, jakým se chováme k druhým, se tak de facto chováme sami k sobě. Není bez zajímavosti, že vědecká data potvrzují, že tento typ mystické zkušenosti koreluje s lepšími výsledky léčby (např. deprese).
Spirituálnímu a mystickému rozměru psychedelické zkušenosti se budeme věnovat v jednom z příštích dílů.
Závěrem
Záměrem tohoto článku bylo posvítit na důležitost fáze po užití psychedelik, fáze integrace. Naše společnost se valí kupředu frenetickým a nezastavitelným tempem. Často se tak setkáváme s jistou formou přesycenosti – inklinujeme ke konzumaci ezoterických zážitků, které se na nás pod nablýskanými názvy valí z výloh spirituálního supermarketu. Tu jógový workshop, tu vipasánový retreat, tu rodinné konstelace a tu meditace v katolickém kostele. Jeden zážitek se vrší přes druhý a můžeme sledovat tendence směřující spíše k “často a hodně”. To ale bohužel v konečném důsledku neznamená, že si ze všech těchto zkušeností člověk odnese něco, co mu zvýší kvalitu života.
Podobný vývoj a tendence se dají pozorovat u přístupu k psychedelickým látkám. Ten však může přinést obdobné výsledky – integrujeme-li psychedelika do společnosti příliš rychle, je dost možné, že nedokážeme plně uchopit jejich potenciál a tak nám možné benefity protečou mezi prsty. Zdá se tak, že kromě jiného nám psychedelická zkušenost v dnešní době znova připomíná snad tisícileté učení: zpomalit, poodstoupit a teprve s nadhledem jednat.
Tento článek jsme napsali ve spolupráci s Vojtěchem Soudným a byl publikován v říjnovém čísle časopisu Regenerace.
