Už dlouhou dobu se sama sebe ptám, jaké formy prožívání reality máme asi k dispozici, a na čem záleží, jak zrovna realitu prožíváme.
Výrazné změny v mém vlastním prožívání byly obvykle stimulovány psychedelickou zkušeností, to však neznamená, že bez ní by se to nestalo. Myslím, že stalo, jen za jiné situace a třeba trochu jinak, možná trochu později.
Během některých psychedelických zkušeností jsem měla možnost zažít, jaké prožívání může být. Brala jsem to jako „ochutnávku“ toho, kam až to může jít, pokud nepolevím ve své vehementnosti se „poznat a vyřešit“ ze všech stran.
Ačkoliv jsem v to doufala, nečekala jsem, že se prožívání mého bytí opravdu bude měnit, a to zásadně.
Začalo to první zkušeností s liánou (4 roky nazpět). Smazala mi lásku k vínu a jemně ukotvila mou duši v těle. Bylo to poprvé, kdy jsem pocítila nějakou formu vnitřního klidu.
Je tomu asi dva roky, co se Murtaza (bývalý přítel) rozhodl vrátit se zpět do Kábulu. Během rozchodu mi řekl, že já bych neopustila ani židli, a že to teda musí udělat on. Měl pravdu, a já to věděla. Tehdy mě to totálně sejmulo. Brečela jsem snad půl roku každý den. Teprve nedávno jsem zjistila, že moje neschopnost nechat lidi a věci odejít, sahá až k inkubátoru, ale to je trochu jiná story, na někdy jindy.
Každopádně po jeho odchodu jsem užila LSD (cca 100mcg). Užívala jsem ho tehdy ve chvílích pohody a „dělalo mi dobře“, tak mě napadlo, že ho užiju, i když se cítím totálně pod psa. Pokud existují nějaké bytosti, které dělají čachry v naší realitě (jak o tom psal Lilly v knize Vědec), nebo jak si představuju pomyslné andělíčky, jež střílej kolem šípy lásky, pak někdo vzal kýbl klidu a vylil ho na mě. Snad, abych si uvědomila, že to, že Murtaza odešel, je správně. Trvalo však ještě dalších 6 měsíců, než jsem ho opravdu nechala jít.
Zlom (paradoxně?) nastal další zkušeností s lyseridem (cca 200mcg), tentokrát měla nádech mystický zkušenosti, kdy člověk nemůže hýbat svým tělem, jak jím proudí energie. Tehdy se mi prohloubil vnitřní klid, bytostně, zásadně. Od té doby jsem přestala nervózně podupávat nohou, když „nevím, co se sebou“ – vlastně, od té doby nějak vždycky „tuším, co se sebou“…
Díky jedné zkušenosti letošní letní noci vím, že prožívání reality může být ještě někde „daimetrálně jinde“. Mohla jsem strávit noc v sobě, bez všech svých masek, bez všech rádoby obranných programů, o kterých ani nevím, že jsou na pozadí spuštěny. To, jak můžeme prožívat bytí, má mnoho úrovní. Dokud nepostoupíme o úroveň výše, jako bychom ani netušili, že tu tato úroveň je. Spousta z nás zná ty úrovně níže – deprese je podle mého názoru jen jedním z příkladů.
Píšu tento text, abych si zapsala do hmoty i do paměti, že prožívání je výsledkem naší volby. Volby toho, co jíme, co děláme, jak a s kým trávíme čas, jak nakládáme se svou energií. Je to také výsledek toho, jak se chováme k sobě, k druhým, k planetě. Vnímám realitu jako hru, kdy máme možnost aspirovat na ty „nejlepší hráče“, pakliže jsme schopní hrát vysokou hru morálních zásad. Už Čapek v rozhovorech s T.G.M. píše, že nejvyšší formou zbožnosti je morálka. <3Uvědomuji si, že spolu se všemi vhledy a poznáním, ke kterým si po cestě přicházím (a z nichž některý jsou jistojistě zatáčkou a tak trochu pastí), se také prohlubuje můj respekt k sobě, k druhým a k planetě, a do hloubek mého bytí se zakořeňují velmi jasné hodnoty a morální zásady, přes které nejede a už ani nemůže jet vlak, na nějž sem na své cestě naskočila.
Je tomu skoro týden, kdy mi další zkušenost umožnila prohloubit prožitek mého bytí. Objevila jsem v sobě něco jako „bytostnou přítomnost“, uvědomění si své vlastní energie v každém okamžiku. Stalo se to skrze tanec, kdy jsem v naprostém transu plula ve vlnách nespoutaného techna (a jak jsem vděčná, že se to mohlo stát právě tady a právě na technu, jež pro mě vždycky reprezentovalo naprostou svobodu a nějakou polaritu k mojí spirituální cestě), a mohla si užívat bytostné přítomnosti. A ono to v nějaké formě přetrvává..
Nevím, jak vy, ale já opakovaně dostávám tento podzim „na prdel“. Když se z toho ale vylížu, je mi vždycky o trošku lépe, realita je o něco jasnější, o něco blahobytnější.
A tak bych jen chtěla poznamenat, že to za to stojí, že jsme v tom společně (vy víte), a že to asi nikdy neskončí, protože příběh je to nekonečný.
Díky všem, co do sebe šlapou. Cítím, že to je to nejvíc, co můžeme pro naše bytí dělat.
