Cesta k sobě / Cesta k lásce 

Minulý čtvrtek jsem se zúčastnila ZaZrak, Létající Koberec + Mokosha j.h.. Jedná se o nějakou formu oduševnělého rozjímání (sama jsem byla překvapena hloubkou) a pak následoval koncert Létajícího koberce a tanec. 

V životě jsem se setkala už s docela značným množstvím různě „napojených“ lidí. Někteří uměli číst v jemnohmotném těle, jiní komunikovat s duší, setkala jsem se i s takovými, kteří jakoby mě prohlédli naskrz. Obvykle mi tito lidé řekli věci, které jsem mnohdy věděla, ale sama bych je tak přesně ani nevyjádřila. Nikdy jsem neměla důvod jim to nevěřit, stejně tak neříkám, že takhle to je. Jen to pozoruju a na sobě zkouším a hledám, co mi funguje. 

A tak jsem Za-Zrakem potkala Zdeňka. Když se rozběhla beseda, někdy v průběhu říká: „Víte, kdo pomáhá směřovat vaše kroky? Na co jste napojení? Rád bych udělal experiment, že vy mi řeknete, s kým si myslíte, že spolupracujete a já vám to potvrdím nebo vyvrátím. 

Ozval se muž vzadu: „Já si myslím, že komunikuju se strážným andělem.“ 

Zdeněk zavřel oči a říká: „Eh, anděl to teda zrovna není, ale nebojte se, ne všichni démoni jsou špatní. Někteří dnes už chtějí konat dobro…“ 

Z některých lidí to cítíte. Cítíte, že ví. Hlava říká, že to není možný, že je to trochu moc ezo, ale Zdeněk nepůsobí dojmem, že by mu trochu uletěly včely, spíš by člověk řekl, že má vystavěný stabilní úl. 

Hlavou mi běžela otázka, zda jsem na něco „napojená“ já. Jsou tady nějaké další síly, které ovlivňují moje kroky? 

Po besedě mě se Zdeňkem seznámili. Dalo mi to zabrat, ale zeptala jsem se, na co že jsem to tedy snad napojená já. 

„Těch sfér je mnoho a v každé jsi napojená na něco,“ usmál se na mě šibalsky. „A na co nejvíc/nejčastěji?“ nedala jsem se. 

Zavřel oči, naladil se a říká: „Vnímám Animu a Živu. Ale ještě spolu netančí, jak by chtěly.“ Zaradovala jsem se, že je to lepší, než jsem „nečekala“ – neměla jsem žádné očekávání. Zajímavé je, že mi v létě bylo řečeno de facto to stejné, jen jinými slovy, nahlédnuto z jiné strany, někým, kdo má trochu „jiné napojení“ než Zdeněk. Nevím, zda mě přesvědčila Zdeňkova přítomnost, fakt, že mi řekl něco, co už jsem věděla/slyšela, anebo zvědavost, ale přihlásila jsem se k němu a k Petrovi (kamarád, co spolu pracují) na „léčivé sezení“. 

Sedíme ve světlé místnosti v Nuslích. „Bojím se mužů“ vypadne ze mě nejniternější bolístka hned na začátku. „Opakovaně si brali, co jsem jim nechtěla dát. Neměla jsem hranice. Teď už je mám, a stejně se mi to v naprosto bizarních situacích děje pořád.“ 

Foto: Hana Slichova

Skze dech a imaginaci se dostáváme k soláru. Už dlouho cítím, že tam mám něco zaseklýho a občas to vykoukne. „Máš na soláru nahromaděnou manipulaci. Jednak tebou manipulovali a jednak ty jsi manipulovala. Chce to pročistit.“ Dostávám imaginativní cvičení na doma, které mám v následujících týdnech praktikovat. 

„Už jsi někdy zažila lásku?“ Zdeňkova otázka se mi zaryje do útrob. Jasně, jsou různé formy lásky – mateřská, přátelská, všeobjímající, ale já vím, že myslí tu jednu, tu úplnou. Chtěla bych odpovědět, že ano. Snad ta první středoškolská byla čistá? Snad ta nejdelší „dospělácká“? Byla to láska? V její absolutní šíři a síle? V totální bezpodmínečnosti? 

„To je těžká otázka,“ odpovídám pomalu, „jak můžu vědět, že jsem zažila něco, o čemž můžu mít jen představu zformovanou z velké části mým okolím a rodinou?“ Jak rozeznat opravdovou lásku od zamilování, nebo dokonce opakovaného zamilovávání se do druhého, protože nám zrcadlí něco našeho, co třeba na sobě nevidíme? 

„Jedno slovo, Evo. Já ti ho řeknu. Je to „ne“.“

Láska je moje velké téma. Postupem času jsem dospěla k tomu, že jestli v ní chci být a s někým dalším v ní žít, pak nejprve musím poznat a vyřešit sebe sama. Jinak to vždycky bude zase jen a jen o mě a mých projekcích a zrcadlení, představách a (ne)naplněných očekáváních. Nechci milovat druhou osobu proto, že mi ukazuje něco mýho, ale proto, kým je. 

A tak jsem z tohoto sezení odešla v naději. V naději, že to nejhezčí v životě mě asi ještě čeká. Že pokud všechny moje lásky, a o tom žádná, že to byly nějaké formy lásky, ještě nebyly to „ono“, tak se mám na co těšit. A taky že se těším. A pokud i Vy pochybujete nad tím, zda láska, kterou jste prožili či prožíváte byla či je opravdová, věřte že v danou chvíli jistě ano. Jenže její rozsah je nekonečný. Je to ta nejšťavnatější síla v tomto mystériu. Věřím, že čím vědomější sami sebe si jsme, tím hlouběji a vědoměji můžeme tu opravdovou, všeobjímající a bezpodmínečnou lásku přijmout a nechat proudit. 

A co vy a láska? Zasáhla vás už v životě ta, pro kterou byste i život položili? 

Každý máme jinou formu, jak si ukotvujeme poznání v realitě. Pro mne je to psaní, vždycky to byly slovíčka. Po delší době jsem se k němu vrátila a cítím, že mi hodně pomáhá si věci srovnat. Nechci svýma vnitřníma věcma zaplavovat přesycený facebookovský rybník, taky to můžu házet do šuplíku, nicméně dostávám hodně zajímavé zpětné vazby, že se vás moje slova někde dotýkají. Snad i proto, že si všichni jedeme v tom stejném kole archetypálních postav a příběhů. 

Anthony De Mello: Cesta k lásce

 

Miluješ svou duši? Láska jí sluší.

Všechna práva vyhrazena
2021 © Eva Césarová

web by BURASITE