Ve chvíli, kdy na něco posvítíme přímým světlem, objeví se i stín. Tato metafora může platit pro mnohé – nejen pro hmotné věci, ale i pro ideje, myšlenky či hnutí. Jakmile se nějaké téma dostává do hledáčku veřejnosti, brzy se začnou objevovat i tmavší kouty. V tomto článku si klademe za cíl kriticky posvítit na probíhající psychedelickou (r)evoluci, které se dlouhodobě věnujeme v našem seriálu.
Jak jsme již psali v minulých dílech, přístup západní společnosti k psychedelickým látkám se v průběhu let výrazně mění. Zprvu se odborná a následně i širší veřejnost snažila prozkoumávat nově objevenou “terra incognita” a hledat možnosti jejich využití. Ve třicátých letech objevené LSD se ve velkém distribuovalo zdarma do celého světa, aby se co nejrychleji přišlo na to, kde by mohlo pomáhat. V další fázi se vůči těmto látkám začal od mnohých projevovat neskrývaný a z dnešního pohledu do velké míry naivní obdiv. Neskrývané nadšení však netrvalo dlouho, a americká garnitura psychedelika ve jménu války proti drogám jako celek zakázala a označila je za látky, které nemají žádné medicínské využití. V posledních letech se však psychedelika pod váhou nových odborných studií dostávají opět do veřejné diskuze.
Zpátky na zem
K diskuzi v naší kotlině bezesporu pomohla velkou měrou Česká psychedelická společnost, která se ve významně zasadila o rozšíření povědomí o psychedelických látkách. A nejen to: svojí soustavnou činností již osm let přispívá také k vytváření kultury bezpečného přístupu ke změněným stavům vědomí obecně. Zpočátku šlo o práci hlavně destigmatizační, neboť i u nás převažoval názor, že psychedelika jsou nebezpečné drogy, které ničí budoucnost dalších generací. Po osmi letech můžeme vnímat, že se přístup veřejnosti mění. V posledních letech se psychedelika čím dál častěji objevují v mainstreamových médiích, přednášky předních výzkumníků v této oblasti plní největší auly tuzemských vysokých škol a na titulní strany celostátních deníků se psychedelika dostala poté, co se na konci svého mandátu rozhodl dosluhující prezident Miloš Zeman udělit manželům Kordysovým milost v justičním případu, kdy tuto dvojici soud poslal do vězení za to, že v rámci undergroundových rituálů podávali zájemcům psychoaktivní nápoj po staletí (možná i tisíciletí) užívaný domorodými kmeny Jižní Ameriky ayahuascu. Z psychedelik se tak pomalu ale jistě stalo téma, které řeší velká část (nejen) české společnosti.
Na západ od nás je situace ještě dramatičtější. K rozjetým výzkumům a studiím na mnoha vysokých školách i psychiatrických ústavech, dekriminalizaci a někdy i legalizaci některých látek a specifických přístupů naskočil v posledních letech na vlnu zájmu i byznys se svými dolary a touhou zbohatnout. Tento přehnaně optimistický a často až nekritický diskurz, který dění kolem psychedelik opřádá, tak v mnohém připomíná gartnerovskou křivku humbuku (anglicky Gartner Hype Cycle). Ta popisuje cyklus provázející nastupující technologie, ať už jde o internet, samořiditelná auta, nebo bitcoin. Každá křivka se skládá ze čtyř fází: vzrušení, deziluze, vstup k produktivitě a nakonec fáze dospělosti a opravdového využití. První fáze nešetří prvotním entuziasmem, kdy je nová technologie poprvé prozkoumána a začíná se o ní mluvit s obrovským a často až přeceňovaným očekáváním. Když technologie tohoto potenciálu nedosáhne, přichází zklamání. Po této fázi začíná technologie pomalu ale stabilně zrát a na konci křivky se stává konečně užitečnou a často i komerčně úspěšnou.
Při ohledání stavu psychedelik je jasné, že v současnosti se pravděpodobně nacházíme v první fázi plné nadšení. O psychedelikách se často píše jako o zázračném léku na mnohá onemocnění ne-li na všechny neduhy současné společnosti. Z médií (a ze zkratkovitých titulků obzvlášť) tak jeden může nabýt dojmu, že pro uzdravení jedince stačí hrst psychedelik. V poslední době se proto v odborných kruzích začíná čím dál víc mluvit o tom, že by se toto prvotní neskrývané nadšení mělo brzdit a stále se nafukující bublinu nadšení by měl někdo propíchnout.
Prosvítit stinná místa
V roce 2017 klinická psycholožka Rosalind Wattsová přednesla na TEDx přednášku o síle psilocybinu při léčbě deprese. S publikem zapáleně sdílela svoje přesvědčení, že psilocybin by mohl přinést revoluci do péče o duševní zdraví. V únoru tohoto roku ale autorka zveřejnila na svém blogu článek, ve kterém vyjádřila lítost nad svým počátečním nadšením. „Nemohu si pomoct, ale mám pocit, jako bych nevědomky přispěla ke zjednodušenému a potenciálně nebezpečnému vyprávění o psychedelikách; příběh, který se snažím napravit,“ napsala. Rozruch v odborné komunitě také vyvolala dva roky stará studie Imperial College London, která tvrdí, že psilocybin je jen o trochu lepší, než standardní farmakologická léčba. A začínají se objevovat i kritické hlasy vůči některým závěrům vědců pracujících s psychedeliky.
Jednou z výtek je nedostatečná průkaznost vědeckých studií. Podle některých kritiků nemáme dost rigorózních vědeckých dat, podle jiných studie selhávají kvůli nízkému počtu účastníků: kritici tvrdí, že studie, ve kterých se pracuje s nižšími desítkami participantů, přece nemohou nic dokazovat. Protiargumentem ale bývá, že není jednoduché najít pacienty, kteří by splňovali podmínky pro dané výzkumy a zároveň by si troufli podstoupit tento typ léčby. Často totiž studie vyžadují, aby pacient s diagnózou deprese rezistentní vůči standardním léčebným přístupům mohl do léčby vstoupit, musí vysadit antidepresiva, což velmi často stavu pacienta přitíží. Navíc, není možné podstoupit intoxikaci v rámci studie hned, je třeba počkat až se receptory v mozku znovu obnoví.
Jinou formu paradoxů přináší i kritika nezaslepenosti studií (protože psychedelickou zkušenost většinou pacient i přísedící doktor nebo terapeut rozpoznají) či nedostatek kontrolních skupin. Například v klecanském Národním ústavu duševního zdraví momentálně probíhá výzkum PSIKET001, který srovnává účinek psilocybinu, ketaminu a midazolamu (benzodiazepinu s velmi mírným účinkem). Srovnávají se tu dvě látky s psychedelickým účinkem. Kvůli tomu, že se ve studii pracuje také s midazolem, jež není psychedelikem, není možné kritizovat nezaslepenost studie, nicméně tato studie je svým designem globálně zcela unikátní.
Ale bohužel nejde jen o stín jakési vratkosti výzkumů. Pod drobnohled se v posledních letech dostala i Multidisciplinární asociace psychedelických studií (MAPS), která stojí za novodobým výzkumem i současným postavením psychedelik a přístupu k nim. V roce 2019 vyšlo najevo, že v rámci MDMA asistované psychoterapie, která probíhala v roce 2015, došlo k sexuálně laděnému chování ze strany terapeuta vůči pacientce (která se navíc snažila na této terapii léčit svoje trauma způsobené sexuálním násilím). Tato kauza otřásla světem psychedelického výzkumu a přední média jí věnovala značný prostor.
Modlitba za zdravý rozum
Z výše uvedených důvodů začíná být jasné, že je zcela nezbytné měnit způsob komunikace kolem psychedelik. Dlouhá desetiletí vědci neúnavně věnovali poražení neadekvátního zařazení psychedelik mezi nebezpečné látky a ve snaze zpřístupnění této formy léčby, usilovali v laboratořích i mimo ně o to, aby se dostaly do mainstreamu. Ve chvíli, kdy se začalo zdát, že je tento bod zlomu nadosah, přicházejí nové nástrahy – ať už ze strany velkých farmaceutických firem, lidí, kteří se na humbuku kolem psychedelik snaží přiživit ve snaze pohádkově zbohatnout.
Čím víc roste zájem o toto téma, tím víc se z něj stává mediální senzace. Ve veřejném prostoru se objevují zkratkovité informace, po jejichž přečtení by člověk mohl nabýt dojmu, že jsou psychedelika zázračným všelékem – pilulkou, která jako mávnutím magického koutu vyřeší řadu problémů současného nemocného světa. Tak to ale bohužel není. Nemůžeme se na novináře zlobit, že v honbě za senzací a pro čtivost materiálu mnohé ze zásadních informací vynechají, jejich formulace je totiž často příliš zdlouhavá a náročná na pochopení a následné vysvětlení.
Psychedelika jsou nástrojem, který může významně podpořit terapii, pakliže se s nimi adekvátně nakládá. Léčba onemocnění duše je závislá na mnoha proměnných. A o to je komunikace potenciálu psychedelik náročnější, protože stejně tak jako můžou být prospěšná, mohou i ublížit.
Dokázat adekvátně komunikovat o stavech, které jsou za hranicemi běžného chápání, o léčbě, která se svými proměnnými výrazně liší od klasických léčebných přístupů, či o benefitech nebo rizicích, tak aby nedošlo k desinterpretaci, vyžaduje povědomí o všech aspektech, kterých se psychedelika dotýkají. Kritické myšlení v tomto ohledu někdy postačí, nicméně obdobně je třeba trpělivosti a laskavosti ve hledání společného jazyka a cest, jak k tematice, která sahá za hranice běžného poznání, přistupovat.
Tento článek jsem napsala ve spolupráci s Vojtěchem Soudným a byl publikován v květnovém čísle časopisu Regenerace.
