Závislost.
V nějaké její formě se s ní velmi pravděpodobně setká ve svém životě snad každý. Škatulka závislosti, jejíž využití k onálepkování některé vzorce chování vyloženě podněcují, je však širší, než by se mohlo zdát.
Skoro všichni jsme závislí. Na práci, na sportu, na jídle, na technologiích, na sociálních sítích, na vztazích, na sexu.. Bylo by možné pokračovat téměř do nekonečna. Kde stojí hranice mezi tím, co je ještě zdravá (anebo ne tolik škodlivá) součást života a co už bychom mohli označit jako závislost?
V českém znění slova závislost nachází se anglické „lost“ znamenající ztracený. Ve své podstatě člověka závislého opravdu částečně můžeme vnímat jako člověka ztraceného. Člověka, který mnohdy ztratil spojení sám se sebou, se svým okolím, s přírodou, s něčím, co jeho samotného přesahuje, s jeho vlastním vnitřním klidem a pravdou, se smyslem života.
Za hranice definice
Když v roce 1948 Světová zdravotnická organizace (WHO) publikovala definici zdraví: „Zdraví neznamená nepřítomnost nemoci, nýbrž je stavem fyzické, duševní a sociální pohody“, na nějaký čas to stačilo. Nicméně, definice se vyvíjejí stejně závratně jako lidstvo, jeho vědomí a technologie.
V roce 2005 definovala WHO duševní zdraví jako stav subjektivní pohody (well-being), kdy je člověk schopen uplatnit svůj potenciál, zvládá běžný stres, je produktivní a prospěšný svému společenství. V jistém ohledu se tak „funkčnost“ a produktivita staly dalšími ze stavebních kamenů duševního zdraví. Asi nemusím zmiňovat, že v ohledu závislosti mezi námi existuje celá řada lidí, kteří ačkoliv jsou funkční členové společnosti – chodí do práce, platí své účty, tak trpí závislostí nejrůznějších podob. Závislostí, která pomalu ničí život jim i jejich okolí.
Jako studentka adiktologie jsem se učila definice snažící se pojmout „problém“ závislosti z hlediska projevů, které jsou pro závislé společné. V Mezinárodní statistické klasifikaci nemocí (MKN), jež patří k nejdůležitějším zdrojům světového zdravotnictví, se můžeme dozvědět o syndromu závislosti, který se projevuje prostřednictvím behaviorálních‚ kognitivních a fyziologických stavů‚ jakožto důsledků opakovaného užití nějaké substance. Člověk se pak může zařadit do kategorie závislých, když pociťuje výraznou touhu po psychoaktivní látce, mnohdy tak silnou, že mu narušuje sebekontrolu. Alarmujícím aspektem je také preference užívání před dalšími aktivitami, které dříve naplňovaly potřeby a přinášely radost, ale objekt závislosti stal se přednějším. A nakonec jsou to také fyzické příznaky spojené se zvyšující se tolerancí a s ní souvisejícím somatickým odvykacím stavem.
Z jistého úhlu pohledu je však tato definice značně krátkozraká. Nejednou jsem se dostala do roztržky s dalšími adiktology, kvůli označování i jiných aktivit a chování, které nezbytně nebyly spojeny s užíváním nějaké substance a těžkými fyzickými příznaky abstinence, za závislost. Člověk možná necítí bažení a tělesnou potřebu neúnavně upozorňující na doslova nutnost užití, ale např. v případě sportu může cítit úzkost a rozmrzelost z toho, že si nezacvičil. Což je v pořádku, pokud cvičení prospívá a neškodí. Úzkost je projev spíše psychický, nicméně tlak potřeby může být stejně intenzivní a neschopnost zastavit, mít dost, neublížit sobě samému, obdobně destruktivní. Pokud nám cvičení nepřináší radost, ale spíše slouží k přesměrování pozornosti, k útěku – z těla, z přítomnosti, i od samotné úzkosti z toho, že jsme si nezacvičili, není to v principu to stejné, jako když užíváme substanci, abychom necítili abstinenční příznaky?
Za závislost můžeme označit opakovanou, silnou tendenci k chování, které postrádá význam z hlediska přežití (není pro život nezbytné) a k tomu naopak disponuje velkým potenciálem pro nezamýšlenou újmu. Z hlediska adiktologie jde o bio-psycho-sociálně- spirituální problém – tedy o problém, který se velmi výrazně (obvykle) projevuje v těchto oblastech života – ničí tělo, narušuje psychiku, je destruktivní pro vztahy a postrádá niternou duchovní oporu.
Čím to, že někteří proplouvají životem bez tendencí lapit sami sebe do sítě opakujícího se chování, které eventuálně začne více škodit než prospívat? Všeho dost škodí. Ale jak to, že někteří vědí, kdy mají dost, a jiní prostě pustí uzdu (což v některých případech znamená střemhlavou cestu do vlastní záhuby)?
Když bolest vede další kroky
Kanadský odborník na léčbu závislosti, hlavní hrdina filmu Moudrost traumatu, a také autor
knih zabývajících se tematikou závislosti, vývojovým traumatem, či společenskými otázkami
Gábor Maté – radí: „Neptejte se, proč závislost, ale proč tolik bolesti.“
Gábor Maté také říká, že trauma není nezbytně velmi náročná životní událost, která se člověku stane, ale je to reakce na životní situaci, která se odehraje uvnitř člověka. Nejde tedy tolik o to, co se stane, ale jak se to odrazí v našem nitru, jak s tím naložíme.
Představte si, že je prožívání reality tak nesnesitelné, že cítíte nutkání neustále vyhledávat podněty k tomu, abyste realitu nemuseli prožívat takovou, jaká v přítomnosti je. Cokoliv, co alespoň na chvíli zaplaví mozkové buňky dopaminem (hormonem přinášejícím mj. pocit naplnění, spokojenosti) je vítáno.
Cokoliv, co umožní vnímat realitu jinak – anebo třeba vůbec – je vyhledáváno.
Jakákoliv změna prožívání přináší úlevu, protože bytí bolí. Fyzicky, psychicky, duševně.
Nutno dodat, že bolest, o které mluvím, nemusí být vědomá – nemusíme si ji uvědomovat pro to, abychom od ní utíkali a snažili se eliminovat její symptomy. Paradoxně právě tím útěkem většinou bolest v nitru roste a důsledky útěku jsou větší než pár metaforických puchýřů po maratonu..
Jako děti prožíváme realitu obvykle jinak – snad více v přítomnosti, bez ohledu na minulost a také beze strachu z dní budoucích. Nicméně dospívání, jako by u většiny lidí v určitou chvíli odemklo skříňku posuzování, hodnocení, kritiky, nutkavých myšlenek, pochybností a dalších zákoutí mysli, které dokážou člověka nenechat v klidu (o to víc v dnešní společnosti přehlcené obsahy sociálních sítí a rychlých řešení takřka všeho). Identifikace s myslí a jejími myšlenkami pak může vést k ubližování sobě samému.
Naplňuje se pohár, který není bezedný a na jehož obsah můžeme – dle způsobu myšlení a přístupu k těmto myšlenkám – nahlížet buďto jako pomalé trávení anebo kultivaci sebe sama. Forma určuje výsledek. V psychiatrii se často setkáváme s poněkud zastaralým pohledem, který vnímá duševní onemocnění i závislost jako formy mozkových dysfunkcí, které způsobují specifické poruchy a léčí se určitými léky. Je pravdou, že neurobiologie hraje velkou roli a je možné ji ladit a ovlivňovat skrze farmaka či jiné látky. Modernější přístup však chápe význam psychických zranění jež způsobují přetrvávající utrpení, které však lze optimálně léčit skrze holistické přístupy. Mezi takové patří i změněné stavy vědomí. K takovému přístupu se přiklání mj. i zmíněný Gábor Maté, anebo třeba již zesnulá žena Stanislava Grofa Christina Grof, která napsala knihu Žízeň po celistvosti, kde se věnuje právě tématice závislosti a neuhasitelné potřebě zalepování prázdného místa v nitru čímkoliv, co na chvíli uleví.
Vědomý člověk však spíše dokáže prokouknout hru, do které sám sebe opakovaně uvádí a nejednat na základě pohnutek, jejichž následování by vedlo, anebo mohlo vést, k ubližování sobě samému. Pokud jsme skutečně vědomými, nemá proti nám naše mysl – a tedy ani závislost, šanci.
Hledání kořenů potíží
Pokud přijmeme perspektivu, že závislost může být symptomem vědomého či nevědomého, duševního strádání, růžovým slonem v pokoji se pak stává otázka, jak se kořenům potíží přiblížit?
Jednou z cest, které by do kýžených míst mohly vést jsou právě psychedelika. Jejich zkoumané a prokazatelné účinky mluví jasně – i proto se ukazují účinné pro léčbu některých duševních onemocnění (např. deprese, PTSD, úzkostí), které v mnohých případech bývají duální diagnózou syndromu závislosti.
Narůstající počty reportů lidí, kteří využili psychedelika k léčení vlastní závislosti nebo jiných problémů s duševním zdravím, ukazují, že psychedelika nejsou dalším lékem léčícím symptomy závislosti, nýbrž nástrojem, který otevírá dveře k sebepoznání a sebepřijetí v celistvosti.
Psychedelika totiž nabízejí novou perspektivu a s ní spojené vhledy do traumat a emoční bolesti a také do toho, jak se pak takové náročné životní zkušenosti projevují v životě člověka, a jak i nadále ovlivňují jeho smýšlení, chování i vztahování se k sobě a druhým. Podpora změny perspektivy otevírá schopnost nahlédnout na svou závislost jakožto na symptom odpojení namísto jejího vnímání jako součásti vlastní identity.
Při dodržení základních pravidel setu a settingu, v adekvátním terapeutickém kontextu, do kterého patří i přípravná a integrační sezení mohou psychedelika sehrát roli katalyzátora.
V takovém případě mohou působit jako podnět resetu, restartu, kdy si člověk uvědomí, co sám sobě způsobuje – to by možná ale samo o sobě nestačilo. Ony také umí v člověku probudit a podpořit sebelásku, která je pak klíčem k tomu si už nadále neubližovat.
To potvrzují účastníci výzkumu zaměřeného na léčbu závislosti na tabáku s využitím psilocybinu. Posílení propojení se se sebou reportují také účastníci výzkumu MDMA pro léčbu PTSD, anebo participanti studie, kde se podával ibogain v léčbě závislosti na opiátech.
Ibogain navíc neurobiologicky působí tak, že v některých případech může snížit abstinenční
příznaky (uživatelů opiátů) a pomoci tak překonat nejnáročnější fyzické projevy.
Holistický přístup
„Je zbytečné léčit oko bez hlavy, hlavu bez těla a tělo bez duše.“ — Hippokratés
V současnosti se obvykle za člověka vyléčeného z látkové závislosti považuje ten, kdo je po zbytek života střízlivý. Tento „protokol“ je proklamován a užíván např. v Anonymních alkoholicích, kteří nabízejí soubor kroků a podpory vedoucí k překonání závislosti. Jejich ultimátem je však naprostá abstinence. A zde přichází otázka – znamená schopnost překonání abstinenčních příznaků a zdržení se vykonávání závislostní činnosti (užívání) vyřešení problému?
Psychedelika umožňují člověku stávat se vědomějším. Mohli bychom se ptát, zda si uvědomujeme, čeho všeho si můžeme být vědomi? Získávání nadhledu a rozšiřování povědomí o sobě samém, o svém těle i svých vztazích jdou ruku v ruce s prohlubováním pochopení vlastních tendencí, které mnohdy souvisí s nasloucháním našeptávající mysli.
V loňském roce otevřela své dveře klinika Nové Elysium se sídlem v Brně, kterou provozuje
organizace Podané ruce, která se už dekády zabývá službami harm reduction (snižováním
rizik spojených s užíváním psychoaktivních látek). Záměrem kliniky je mj. i pomocí
ketaminem asistované psychoterapie podpořit cestu klientů s diagnózou závislosti.
Tento článek byl publikován v dubnovém čísle časopisu Psychologie dnes.
Art: Angu Walters
