Tento článek vznikl s touhou pokorně představit mocný rituál dalším, avšak nakonec z něj částečně vznikla výpověď. Nejenže přináší informace o rituálu Moondance, ale na světlo vynáší také osobní zkušenost, jejímž záměrem není nic jiného než upozornit na jeho sílu, všechny ty, kdo by se snad rozhodly Moondance rituál vyhledat a zúčastnit se jej.
Moondance totiž není festival, či organizovaný tanec se saunou (jak jsem si já sama bláhově myslela), nejedná se o rekreační záležitost. Měsíční tanec je možností pro ženy, jak překročit sebe sama skrze vykročení daleko za hranice komfortu, jak se ve velké hloubce setkat s ženskou silou a u toho zakusit, jak chutná sesterství. Je to také příležitost poklonit se Luně, jejíž paprsky osvětlují temná zákoutí duše každé jedné z nás. Moondance je rituálem, který přináší možnost čelit svým nevědomým stránkám, stínům, pomyslným démonům, tváří v tvář. Doporučila bych jej, však s velkou pokorou..
Na rozdíl od domorodých kultur, naše vlastní tradice nepatří zrovna k takovým, které by podněcovaly k cestě sebepoznání. Rituály původních kmenů opakovaně jedince směřují dovnitř k nalezení sebe sama, za hranici komfortu a ke konfrontaci, která by vedla k setkání se s vlastní silou. Můžeme polemizovat, zda je to vůbec možné bez toho, aby byl člověk hozen do vody jako ryba, která ještě neví, že umí plavat. V každém případě, zprávy o některých ceremoniích rozmanitých barev a chutí tu a tam dolehnou až k nám. A protože se v posledních letech globálně zvyšuje zájem i o samotnou praxi, tak se s některými z nich můžeme setkat i v našich končinách.
Sundance: Zrození mužské síly
Sundance nebo-li Tanec Slunce je obřad praktikovaný některými domorodými Američany ve Spojených státech a také domorodými obyvateli v Kanadě. Obvykle zahrnuje shromáždění celé komunity za účelem společné modlitby za uzdravení. Jednotlivci tak mají možnost přinést jménem komunity osobní oběť. Tou je mimo jiné jistá forma vědomé askeze (pro někoho by mohla být považována za utrpení), jejíž prožitek se však transcenduje v extázi.
Sun Dance je rituálem tance a písní předávaných po mnoho generací, užívá se tradičního bubnu, posvátného ohně, modliteb s obřadní dýmkou, půstu před účastí na tanci a v některých případech dochází k obřadnímu propíchnutí kůže. Tanec Slunce je tak trochu opravdovou zkouškou nejen fyzické, ale i psychické – duševní odolnosti.
Celý rituál započíná pokácením stromu (který by jinak stejně musel být setnut) a jeho přesunutím, bez toho aby se dotkl země, na místo určené, kde se opět postaví a ukotví (a okolo něj se pak tančí).
Na rozdíl od staleté, ba možná tisícileté tradice, ženská verze tohoto rituálu ožívá teprve v posledních dekádách a letech. O to více a rychleji se však mezi ženami šíří. Že by to souviselo s celosvětovou emancipací a potřebou žen vstoupit do vlastní síly a projevit ji naven?
Jak to všechno začalo
V roce 1985 během mexického obřadu spojeného s tzv. red road – červenou cestou (označení pro specifickou cestu sebepoznání), sdělila babička ze severu vzkaz mexickým ženám, aby zaměřily pozornost k dochovaným zdrojům, které by pomohly obnovit posvátné obřady. Terénní studie, antropologické a filozofické informace, a Borgiovy kodexy potvrzovaly jejich intuici. Ukázalo se, že v dávných dobách se konal noční obřad žen, které meditovaly při tanci a u toho sdílely posvátnou obsidiánovou dýmku. Podle všech indicií disponoval tento obřad podobnými prvky jako Sun Dance, a tak byl tento tanec použit jako vzor k rozvoji Moon Dance. Další aspekty pak byly doplněny na základě snů, které babičkám vyjevily, jak rituál uchopit.
Slunce je ve většině kultur považováno za bytost mužské energie, měsíc – luna je jeho ženským protějškem. Není tedy divu, že je to právě luna a tanec pro ni, v noci, prostřednictvím čehož se kultivují ženská síla i sesterství.
V roce 1992 byl v Mexiku uveden první tanec s 8 babičkami ve společnosti dědečka Tlakaelela, kteří byli strážci znalostí tance a sdíleli je se světem.
Traduje se, že ženy v prvních letech zpívaly písně, které znaly od svých mužů, avšak u některých se s nějakým časovým odstupem začaly projevovat zdravotní neduhy. Z toho se usoudilo, že to luna volala po svých vlastních písních. A tak vznikl celý repertoár melodií a písní, které rozeznívají čtyři noci..
Když ženy tančí pro lunu
Těžko si představit, jaká je to síla, když dvě a půl sta žen oblečených ve stejnokroji vychází za líbezného zvuku speciální písně na cestu do kruhu, který se pro každou ze čtyř dalších nocí stane místem, kde se tančí pro lunu a s lunou. Každá noc začíná a končí potní chýší (temazcalem), stejně tak jako začíná a končí západem slunce a ranním úsvitem. Tento přelom přitom hraje zásadní roli – do pomyslného lůna Země, jak vnímají potní chýši indiáni, se vstupuje večer ještě za světla, avšak vychází se z ní již za tmy, a naopak.
Vše má svůj řád, který se v rámci možností dodržuje, tak aby se ze setkání nestal úplný chaos. Pevnost v dodržování pravidel, respekt a pokora k tradici jsou zakořeněnými aspekty všech domorodých rituálů.
A tak se ženy po večerní chýši seřadí do několika hadů, které jsou jim domovem – skupinou, jež po čtyři dny zastává roli kmene. Každý had má svou hlavu – snad bychom mohli říci vůdkyni, jež udává směr. Každý kruh na světě (v Mexiku, Kostarice, Rakousku, Švýcrsku a dále) k některým aspektům přistupuje po svém. V rakouské verzi jsou určeny v každém hadu čtyři ženy, které reprezentují čtyři směry. Element vzduchu je zastoupen ženami s ate cocoli, což je mušle, jež dokáže zaznít tak, že zvuk prostoupí prostorem a vibrace dotkne se nejen každé buňky účastnic, ale až samotné luny. Zemi reprezentují ženy, které přinášejí sladkost a energii ve formě medového políbení. Oheň přinášejí ženy – tzv. sahumadoras – neboli vykuřovačky, jež očistným kouřem dovolují jen ryzí podstatě setrvat. A nakonec voda je reprezentována ženami, které dotekem peříčka žehnají pod křídly luny, to jakoby hladilo posvátno samo.
Z vlastní zkušenosti
Celému rituálu předchází důsledná příprava. Účastnice doma motají modlitební váčky, obdobné jako se vážou na jiný indiánský rituál, o kterém jsem dříve psala – vision quest.
Když jsem poprvé slyšela o Moondance, měla jsem pocit, že se jednou zúčastním, avšak informaci jsem nechala proletět kolem a nevěnovala jí moc pozornosti. Až teprve o pár let později, když se vrátila a svou zkušenost sdílela kamarádka, moje pozornost zbystřila, nastal čas. Opakovaně jsem se vracela na web rakouského kruhu a nakonec poslala motivační dopis. Ačkoliv indicie mluvily jasně, až teprve když jsem vázala váčky – jako obvykle těsně před rituálem – jako bych dostala facku – v mžiku jsem si uvědomila hloubku rituálu, jehož jsem se chystala zúčastnit. Zasmála jsem se sama sobě, jak jsem v naivitě mně vlastní byla slepá k symbolům jasně vypovídajícím o tom, že se zase jednou chystám daleko daleko za hranice komfortu, že je to jiná forma vision questu. Couvnout nepřipadalo v úvahu, ale pocítila jsem pokoru vůči síle neznáma.
“Nezapomeň si vzít i bílou pokrývku na hlavu, mohla bys dostat měsíční úpal. Někdy se to stane.”
Po příjezdu na místo, které se usmívalo skrze živoucí přírodu, nás uvítala kreativně postavená recepce. Zdálky se ozývalo: “Ahoj sestro! Vítej sestro! Tohleto a támhleto, sestro!” Zařadily jsme se do fronty poněkud konsternovány častostí výskytu oslovení “sestro”, ale nedaly jsme na sobě nic znát. “Prý se po celou dobu nemůžeme sprchovat?” zeptala se “sestra” před námi. “Náš pot je naší sprchou, viďte sestry!” Odpověděla nadšená “starší sestra” za recepcí. Vyhlídky byly čím dál lepší – sestry jak vystřižené ze špatně natočené, lehce afektované, hollywoodské komedie letního tábora, žádná možnost sprchy, a k tomu stejnokroje připomínající styl spartakiády, kterou jsem sice nezažila, ale představivost ji vykresluje v dost podobných barvách a obrysech.
Z důvodu pracovního vytížení, jehož přehnanost může reprezentovat i to, že jsem v autě po cestě dopisovala článek do Regenerace, jsme na místo dorazily až v den, kdy rituál začínal, a tedy jsme se tak tak stihly ubytovat (respektive postavit stany). Ani jsme se nenadály a začala první noc.
“Stačí” naslouchat
První potní chýše otřásla mým energetickým systémem. Jakoby se dorovnala představa s realitou a několikaměsíční dluh reflektující mé celkové vypětí se projevil. Prožívala jsem ultimátní únavu. Nedokázala jsem chvíli udržet bdělou pozornost. Mé oči se klížily a moje tělo se urputně chtělo uvolnit a odevzdat se spánku. Stačilo deset vteřin, menší zastavení, a já doslova padala únavou. Asi pětkrát jsem spadla opravdu. Styděla jsem se před svým tělem, že dokážu jít až takhle za hranu. Zároveň jsem však i děkovala za poučnou lekci, nemohla být výmluvnější.
Po ranní potní chýši se jde spát a odpočívat. Během odpoledne pak probíhá dobrovolná hodina, kde se osvětlují aspekty rituálu a jejich význam, a také hodina zpěvu, kdy je možné nacvičit si písně, které se pak pějí v noci.
Ráno po druhé noci a tedy po čtvrté potní chýši, de facto v polovině celého rituálu, jsem seděla u ohně, žmoulala v dlani tabák a modlila se. Indiáni věří, že oheň je komunikačním prostředkem, který může naše modlitby dopravit až k Velkému Duchu, takový pomyslný telefonní drát. Tabák v tomto případě slouží jako dar ohni za jeho práci, jako obětina. A protože se mi tahle perspektiva sedí, přijala jsem ji za vlastní.
Klečím tam tedy u ohně a modlím se za přítomnost a pozornost, prosím oheň o podporu, to abych se nenechávala strhávat hrami své mysli a opravdu mám pocit, že mnou modlitba proudí. Cítím její přítomnost. Jiná sestra vedle mě vstane a jde hodit tabák do ohně a já vidím, jak jej vítr zachytí a odnese, bez toho, aby jej oheň požehnal. “Proč nešla blíž?” Proběhla mi hlavou otázka. Moje mysl ji však nechala odeznít. Vstala jsem a vykročila s tabákem směrem k ohni. Blíž, ještě blíž. Poslední krok a oheň spokojeně zhltnul můj tabák s modlitbou a já bolestí poskočila. Oběma chodidly jsem plnou vahou stoupla na rozžhavené uhlíky. V písku, který objímal ohniště jsem je neviděla a kdo ví, možná bych si jich nevšimla, i kdybych se na ně dívala. Začala jsem poskakovat bolestí a zároveň se smát – snad nikdy se moje modlitba nemanifestovala takhle rychle. Prosila jsem o podporu v přítomnosti, o pozornost, a kdy jindy jsem právě tyto dvě kvality mohla rozvíjet, než když musím být obezřetná každého kroku, protože moje chodidla jsou jeden velký puchýř? A spousta malých, mezi prsty, na polštářcích, zkrátka, opravdu jsem se popálila. Nohy jsem šla zchladit do rybníčku, a od sester mediček dostala homeopatika. Usínala jsem s výraznou bolestí a cítila se jako čarodějnice, které na hranici olizují plameny nohy – a to mě reálně jen políbily..
Po probuzení jsem vyhodnotila, že bolest téměř ustoupila – homeopatika, která mi sestry v ošetřovně naordinovaly, musely zabrat. Nezbývalo mi, než po zbytek tance chodit opatrněji a přítomněji, chodidla však nebolela, a to ani ve chvíli, kdy jsem s nimi šla do potní chýše. Celý zbytek rituálu jsem tak zvládla uchodit a odtančit i s puchýři. Paradoxně, ve chvíli, kdy jsme z celého prostoru odjely, začala jsem cítit enormní bolest. Po cestě jsem si už ani nemohla dojít na záchod a trochu si poplakala. O to větší pokoru jsem vůči rituálu a jeho síle pocítila.
S rituálem jsou spojeny ještě dva akty, jedním je přijetí dýmky, jakožto posvátného nástroje, se kterým pak žena má po celý rok pracovat. K tomu je ale potřeba tzv. commitment – závazek, že se zúčastní další tři roky – tedy že projde medicínským kolem čtyř směrů.
Druhým aktem pak je zasvěcení do copalery – práce s očistným kouřem. Já jsem si nečekaně s sebou nevzala potřebný pohár, který má reprezentovat dělohu, a vyřešila to avalonskou mušlí, na kterou jsem dala písek, aby ve chvíli, kdy jsou na ni nasypány žhavé uhlíky, nepraskla náporem tepla. Tomu se zadařilo, avšak ve chvíli, kdy jsem mušli na šátku měla položenou na ruce a moji pozornost upoutal oheň namísto jeho podobenství, které jsem měla v ruce střežit, roztržitá (anebo prostě jen přesná) sestra zleva švihla rukou, ta nabrala mou mušli a poslala ji na její poslední let. Opět jsem nevěděla jestli se smát anebo brečet. “Rozbilas mi dělohu!” bylo to jediné, co jsem ze sebe vydala. Zpětně jsem od starší organizátorky dostala stejnou odpověď jako byla moje dedukce: “Pozornost patřila elementu v ruce, který jsi měla střežit.”
Tak zase za rok
Ačkoliv jsem na Moondance jela zcela bez očekávání, bez vůle učinit závazek a s jistou dávkou sebejistoty, odjížděla jsem s velmi hlubokým přesvědčením, že příští rok se stůj co stůj vrátím, a závazek učiním. Nebyl to zrovna pocit, že bych odcházela s grácií, spíš naprosto vyřízená, a možná ani neodcházela, ale lezla po čtyřech, a to ještě ráda, že lezu. Nicméně někde v hloubi jsem cítila velkou pokoru vůči tomuto místu a této práci. A tak jsem odcházela s pocitem uvnitřnění (který mi však s mým stylem života křičícím po změně dlouho nevydržel) a s jasným rozhodnutím: “Učiním závazek.”
________
Doplnění
Stejnokroj tvoří bílá sukně, tunika a pončo, vše ideálně z organických materiálů a lemováno dvěma pruhy modré a červené stuhy reprezentující mužskou a ženskou polaritu. Během celého rituálu se drží půst – je však doporučováno pít vodu s medem, citronem a solí aka po domácku vyráběné elektrolyty. A taky se nesprchuje.
