Život ve zrychleném světě, v němž jsme odpojení od sebe i od přírody, je náročný.
Hledáme způsob, jak si ulevit, ale ukazuje se, že i vzrušující duchovní praktiky a sebepoznávací kurzy slibující okamžitou změnu mohou být jen únikem z reality. Jak najít pravdivou cestu k vlastnímu nitru a obnovit kontakt s existencí?
Jedním z charakteristických znaků dnešní společnosti je – bohužel – odpojení. Odpojení od sebe, od druhých, od přírody. S blyštivou vyhlídkou komfortního života nám pod rukama vyrostl svět, který popírá základní principy zdravé společnosti. Záměrem tohoto článku je poukázat na některé paradoxy existence, kterou jsme si vykonstruovali jako „moderní sen“ (nebo noční můru?), a připomenout probouzející se potřebu léčení, healingu. Ta jde obvykle ruku v ruce s duchovním probuzením, které však často nemá daleko ke spirituálnímu bypassu.
„My lidé jsme zvyklí myslet si, že jsme oddělení od ostatního světa, ale nejsme. Jsme
propojení se vším.“ – Thích Nhất Hạnh
Dřív jsem nechápala, že je možné cítit se jinak než „standardně“. Pravda, někdy jsem byla naštvaná a uražená, veselá či smutná, nicméně odpověď na otázku „jak se máš“ zůstávala neměnná – „normálně“. Obklopovala jsem se hordami přátel a byla neustále zaneprázdněná. Vyhledávala jsem změněné stavy vědomí, opíjela se a utíkala z reality, která mi připadala plochá a nudná.
Je tomu deset let od chvíle, co jsem se zúčastnila své první ceremonie s psychoaktivním nápojem ayahuasca, který tradičně užívají některé jihoamerické kmeny například za účelem duchovním, léčivým, komunitním nebo oslavným. Tato zkušenost, během níž se překvapivě nestalo nic, dokonce jsem usnula, mě přiměla přiznat si, že nic necítím. Že si připadám odpojená, a to nejen ve chvílích změněného stavu vědomí, ale i v běžné každodenní realitě. A tak jsem se stejně jako spousta dalších, kteří dospějí do bodu uvědomění, že jejich prožívání je oploštělé, začala porozhlížet po možnostech, jak s tím něco dělat.
Spirituální supermarket
Žijeme v době nepřeberných možností. Ve chvíli, kdy člověk začne hledat, co se na trhu sebepoznání nabízí, otevře se mu lunapark, ze kterého přechází smysly – a také peněženka.
Semináře a workshopy otitulkované honosnými jmény, lekce jógy a meditace, techniky dechu od strukturovaných a certifikovaných až po ty, které si lektoři seskládali z toho, co fungovalo jim – i bez certifikátu. Rodinné konstelace, šamanská léčení, nejrůznější formy učení, které na západě nazýváme tantra, proces aktivace kundalini, kakaové rituály, ženské a mužské kruhy a ceremoniály. A to jsou jen střípky. Je toho mnohem, mnohem víc. Všechny zmíněné i další přístupy jsou samy o sobě bezesporu hodnotné, co však někdy bije do očí, je forma komunikace slibující rychlou transformaci. Víkendové pobyty hlásají „šťavnaté“ výsledky a zaručené chvíle, kdy „poznáte sami sebe“, „najdete svou esenci“, „stoupnete si do vlastní síly“, „objevíte svou bohyni“ nebo si konečně „dovolíte být sami sebou“. A to je jen slabý odvar toho, co všechno je dostupné, co všechno se „dá koupit“… Hladová touha po
sebepoznání se může na čas nasytit.
Já jsem podobným nadějeplným slibům rozhodně propadla. Několik let jsem „investovala do
sebe“ a s pocitem, že toho dělám opravdu hodně, jsem se ztratila v nekonečném víru
sebepoznávacích aktivit. Jak už jsem naznačila, všechny tyto a další nabízené „produkty“ mají svou hodnotu. Mohou sehrát důležitou roli a mnoha lidem v určitý čas jistě pomohly. I mně – jinak bych se nevracela, jinak bych se tolik neotáčela. Některé techniky a přístupy mi přinesly vize a poznání, které se do mě vryly a staly se nedílnou součástí sebeobrazu, který si skládám. Jiné nabídly hluboké vhledy a „aha momenty“, další prostě radostný čas, blízká setkání a nové přátele. Nebezpečí však představuje nejen zmíněný příslib rychlé proměny a podobné zkratkovité tendence, ale i nedostatečná praxe lektorů, odrážející nepokračující studium, opomenuté iniciace, nebo dokonce chybějící zpracování vlastních témat. Mým záměrem není nikoho hanět, jen střízlivě poukázat na pasti, které na cestě do nitra číhají.
Klenot obezřetnosti
Pokrmy pro duši z menu sebepoznání až příliš často servírují lidé, kterým není ani třicet let. A tak jednou z otázek, které visí ve vzduchu, je: Jak se v dnešní době člověk stane lektorem, průvodcem, učitelem?
V první řadě potřebuje nějaký diplom či certifikát, bez toho to nejde. Problematické je, že certifikáty se dnes občas dají koupit – pardon, získat – za extrémně krátký čas. Praxi a životní zkušenosti, které dříve byly podkladem osobité moudrosti, tak nahrazují rychlokurzy reagující na extrémní tempo našeho světa. Stává se, že ženské kruhy vedou mladé dívky bez partnerů a bez dětí – také jsem na tom místě seděla –, dechové techniky lektorují lidé, kteří sami dýchat „už nepotřebují“, a nejrůznější formy poradenství a „terapie“ nabízejí průvodkyně bez jakéhokoli psychologického či psychoterapeutického vzdělání. Toto je apel na obezřetnost.
Všichni jsme jen lidi a do tří pastí se může chytit naprosto kdokoli – i vědomý učitel, kterého posadíte na trůn. Ptáte se, jaké to jsou? Sex, moc a peníze. Atraktivita vedoucí pozice je nepopiratelná. Etickou otázkou je, jestli ji člověk, který na té pozici sedí, zneužije. Je to trochu jako po koncertu, když fanynka stráví noc s hudebníkem. Vidí opravdu jeho, nebo jen obraz z pódia?
Idealizace a předobraz dávají člověku jistou moc a ta může snadno stoupnout do hlavy. Tendence umístit někoho na piedestal je běžná – a pak je také nutné tuto osobu z piedestalu shodit. To jde však obvykle ruku v ruce se zklamáním. Všichni jsme jen lidi…
„Nacenit“ sebepoznání je oříšek. Jak cenná je naše hloubka? Jakou hodnotu má čas? Se sebepoznáním většinou souvisí také uvědomění, že čas je to nejdražší, co máme. Proto bychom si měli vážit toho, kdo má léta výcviků, prošel stovkami hodin učení, teorie i praxe, nemyslíte?
To, že někdo příjemně působí, umí se prodat a dobře se vyjadřovat, ještě neznamená, že poskytuje bezpečný prostor, má vžité základy přenosu, projekce a dalších terapeutických dovedností nebo že si je vědom nejběžnějších nástrah, které jsou spojené s místem, na němž sedí. Být facilitátorem, lektorem, koučem, terapeutem, mentorem, prostě někým, kdo druhé provází pod povrch jejich bytí, je ohromná zodpovědnost. Retraumatizace číhá doslova za každým nevědomým rohem. Proto není důležité jen to, zda má člověk nějaký diplom nebo certifikát, ale i jakou má životní zkušenost, jak se s ním cítíme nebo jaké reference jsme schopni na něho získat. Pokud se objeví výrazné pochybnosti, je vhodné si řádně ověřit, kdo daný člověk je, a také se nebát odejít.
Během tříměsíční cesty po Indii jsem si zaplatila dvoudenní kurz tamější techniky zpěvu dhrupad. Do městečka, kde jsem tou dobou pobývala, přijel očekávaný učitel. Na kurzu nás bylo asi patnáct, pět mužů a deset žen. Od první chvíle byly jeho metody nevybíravé – zazpíval složitou indickou stupnici a nechal nás ji zopakovat bez jakékoli techniky či pomoci. Ženám nadával, muže chválil. Mladá slečna vedle mě nikdy nezpívala, a tak jí to nešlo. Učitel na ni křičel a urážel ji. Po každém kole plakala. Po prvním bloku workshopu jsem vstala a odešla. Bylo to poprvé, co jsem dokázala opustit program, který jsem si zaplatila, aniž bych si vyčítala, že je chyba na mé straně. Nakonec mi i ochotně vrátili peníze.
Chtěla jsem vzít uplakanou dívku s sebou, ale řekla mi, že ona si to velmi užívá. Mnohokrát jsem, stejně jako ona, neodešla. Jak před touto zkušeností, tak po ní. Často právě proto, že jsem zaplatila nemalou sumu, pochybovala o svém pocitu a zaměňovala jej za rezistenci. Někdy to jistě rezistence být může, ale někdy prostě stojí za to se zvednout a jít pryč, nechat to být.
Poklad integrace
Ve slovníku člověka, který prochází sebepoznáním, má dnes významné místo pojem integrace. Bez integrace doslova „nejsou koláče“. Myslí se zde proces zasazování nabytých zkušeností do běžného života, do každodennosti. Vhledy, poznání i „aha momenty“ jsou bez takového začlenění planým ovocem, jež nenasytí.
Jednou z pastí, které na cestě číhají, je potřeba opakovaně a donekonečna rozdmýchávat niterné obsahy a hledat víc, jít dál, dotknout se hlouběji. Na dlouhých poutích mají své místo odpočívadla, stejně jako zpomalení a zastavení, aby sebepoznání mělo čas uzrávat do jednoduchosti v každodennosti.
Několik let jsem měla pocit, že každá další sebepoznávací zkušenost mi pomáhá integrovat tu předchozí. Z mého života pomalu odešli přátelé, kteří se „neposouvali“, a můj kalendář naplňovaly „významné cesty do nitra“. Náruživé pití alkoholu jsem sice vyměnila za nenasytné hltání duchovní moudrosti, pravda však je, že jinak se v mém životě nic moc nezměnilo. Pořád jsem byla ve spěchu, neustále zaneprázdněná a všude a nikde zároveň. Teprve když mě zabrzdila nenadálá nešťastná životní událost a já pocítila potřebu se opravdu zastavit a navštěvovat psychoterapii, našla jsem sama sebe… ztracenou a vlající na kolotoči v lunaparku spirituálního pokušení. Začala dlouhá cesta sestupu zpátky na zem rámovaná nepravidelně pravidelnou praxí, ohraničená stále jasnějšími obrysy a zakotvená nejen v psychoterapeutické podpoře, ale i ve zmíněné jednoduchosti každodennosti.
„Freud byl vždycky trochu netrpělivý. Vždycky doufal, že najde nějakou zkratku. A já věděl, že právě to nenajdeme, protože všechno, co je dobré, je drahé. Trvá to, vyžaduje to trpělivost, a nemá to konec.“
-C. G. Jung
Integrace je proces, který více než cokoli jiného potřebuje čas. Nejde jen o to si něco uvědomit, ale také prohlédnout v životě oblasti, kterých se téma dotýká, a začít měnit zaběhlé nefunkční nebo i toxické mechanismy vlastního myšlení a jednání. A to není jen tak. Stejně jako ovoce potřebuje dozrát, naše vnitřní obsahy potřebují dospět k bodu, kdy ovoce ze stromu spadne, protože už nastal jeho čas – „už toho bylo dost“ – což je pocit, který nepřijde dřív, než se pohár zkušenosti naplní.
Psychoterapie může sehrát v tomto pomalém a časově nejasném procesu roli kameramana i ostřiče. Terapeut, který umí podpořit integraci niterných obsahů, tak může pomoci zachytávat důležité momenty a ostřit pozornost na detaily, kterých bychom si sami nevšimli. Stejně jako čočka, všichni máme svá slepá místa, která nejenže nedokážeme nahlédnout sami, ale často s v nich také „zasekneme“. Pohled někoho zvenčí a kontinuální práce je pro integraci poznání a zdravý vývoj zásadní, ať se nám to líbí, nebo ne. Jenže s terapeuty to není jen tak! Je to jako vybírat si partnera. Jde o vztah intimní, založený na důvěře a respektu, s velkou potřebou pocitu bezpečí. A tak není divu, že někdo střídá terapeuty jako ponožky!
Netlač řeku, teče sama
Za jednu z nejkrásnějších metafor našeho života pokládám řeku. Řeka teče jen vpřed. Vše, co jí stojí v cestě, obejme. Voda si vždycky najde cestu. Někdy se ptám, jestli řeka ví, co ji čeká, když se vlévá do moře. Pak už to totiž není řeka – ztratí dokonce i svou sladkost. Změní hustotu, změní formu, promění se v něco mnohem rozsáhlejšího. Stane se součástí většího celku.
Řeka života také běží svým tempem, prostorem a časem. A my si snad pomyslně můžeme zvolit, zda chceme plavat jako zběsilí kupředu a předbíhat sami sebe, či dokonce vynakládat síly proti proudu a narušovat přirozený tok, anebo se prostě odevzdat. Plout s proudem a věřit, že nás odnese, kam má.
Nahlédneme-li skrze tuto optiku na současný svět, zdá se, že kolektivně plujeme proti proudu a děláme všechno pro to, aby řeka otrávila sama sebe dřív, než dojde k setkání s mořem. Většina přítoků pomalu vysychá, život v řece pomalu odumírá a prostředí kolem ní významně strádá.
Kudy vede cesta?
Moje babička často říká: „Tohle za našich mladých let nebylo.“ Překvapivě tím neodkazuje k moderním technologiím a vymoženostem jednadvacátého století, ale k symptomům, se kterými se dnešní společnost potýká a s nimiž se „roztrhl pytel“ – patří k nim deprese, úzkosti a celá paleta duševních onemocnění. Já bych poukázala i na tu řeku, ve které se lidé dřív koupali, dokonce se nebáli se z ní i napít. Dnes bychom si v ní pro jistotu ani neumyli ruce. Bývala plná života, zatímco dnes je vyschlá nebo plná stojaté, trochu smradlavé vody, kterou mladší generace vnímá jako normu. Ve víru hledání a (ne)nacházení sebe sama zní ozvěna žádoucího healingu. Co dál?
„Pokud se k matce Zemi nebudeme chovat šetrně, ponesou následky budoucí generace.“
– stařešina kmene Kečua
Prohlubujeme-li kontakt sebepoznáváním – sami se sebou –, automaticky prohlubujeme také kontakt s tím, co nás přesahuje, se životem kolem nás, kterého jsme nedílnou součástí. Člověk nemusí sahat příliš hluboko, aby pocítil, že se někde spojení narušilo. Nestačí, že pomalu otravujeme sami sebe – znečištěným vzduchem, jedovatou vodou, nejedlými plodinami.
Žijeme na úkor přírody a na dluh, který budou splácet další generace. Před několika lety můj kamarád Brun González z Mexika prohlásil, že přijde čas, kdy všichni přestaneme dělat, co děláme, a začneme se starat o matku Zemi. Chvíle, kdy tuto myšlenku vyslovil, byla natolik působivá, že se do mě vryla a dnes, o sedm let později, si ji stále připomínám. Tehdy jsem myslela, že přijde nějaká katastrofa, která nás všechny zastaví. Dnes si myslím, že jde o hloubku uvědomění a o schopnost pohlédnout do tváře našemu patrně největšímu kolektivnímu stínu – pomalé, postupné sebevraždě.
A tak není divu, že ztrácet hlavu ve spirituálním lunaparku, který přináší pocit růstu, je dnes tak oblíbená pouťová atrakce, za niž mnozí rádi zaplatí nemalé částky. Vyrovnat se se stavem světa, za který jsme společně zodpovědní, je totiž poněkud náročná existenční zkušenost.
Takovému vyhýbání se skutečným problémům, bolestem nebo stínům pomocí spirituality nebo duchovních praktik říkáme bypass. V doslovném překladu to znamená obchvat – tedy jakousi odbočku, cestu kolem.
Ale co když cesta kolem nevede?
Sebepoznání kráčí ruku v ruce se zodpovědností. S každým nalezeným kouskem sebe sama se člověk – při správné integraci – stává vědomějším, krůček po krůčku zodpovědnějším za své prožívání, za své reakce, za svůj život. Jenže tady to nekončí.
Snad bychom mohli říct, že cenou za sebepoznání je také uvědomění si vlastní zodpovědnosti za svět kolem, za svět, který se nám otřásá pod nohama. Rituály domorodých lidí se zaměřují na komunitu, na zlepšování kvality života celého lidského společenství v souladu s přírodou. Snad by právě tato kvalita mohla být naší inspirací k tomu, jak dále nakládat s nabytým poznáním.
Článek byl publikován v záříjovém čísle časopisu Psychologie dnes.
