Pouštím kotvy
nastal čas
nechť vedením je vnitřní hlas
Duše
pravé Já.
Cesty zpět už není
víš
že jinak nedojdeš
k naplnění.
Jak jen život žít?
Zdálo se to tak snadné
prostě ho vysnít
a jít
hrát.
Na konci
tak moc
budeme se smát
vždyť nebylo čeho se bát!
Však každou noc,
když jdu snít
doufám, že zachytím nit
toho proč, a proč zrovna tak
mají se věci dít.
Cítím se ztracena.
Kdo že to mám být?
Kdo jsem?
Proč tu jsem?
Proč přišla jsem právě sem?
Jak došla jsem až sem?
Co je projekce?
Kde je pravda?
Co je ta lekce?
Čemu mi zavdá?
Pochopím?
Přijmu to?
Uchopím?
Pojmu to?
Kým jsem teď?
A kdo mám být?
Až spadne zeď?
Jak bláhová
zdám se sama sobě
se svými tužbami
v téhleté době.
Hledám pravdu
něco cítím –
– opravdu?
S jistotou nevím.
Co když jen sním?
Sen pro sen
sen ve snu.
Proto nepřišla jsem sem!
Nad pravdou však žasnu
tak moc
že mám pocit
že jsem ve snu.
Žiju svůj sen!?
